Facebook
Instagram
TikTok
YouTubePaní Hana potkala muže, který do jejího života vnesl radost, energii a lásku. Jenže její dceři se to nelíbí. Prý by se měla chovat s ohledem na svůj věk. Lze lásku nějak omezit věkem?
Před pár lety jsem přišla o manžela a od té doby mi život připadal prázdný. Jako kdyby ve skládačce mého života chyběl ten nejdůležitější dílek. Žiju s dospělou dcerou, která mi často připomíná, že bych se měla chovat „přiměřeně svému věku“. Co to vlastně znamená?
Potkala jsem zajímavého muže
Každý den začínám malými rituály. Dám vařit vodu na čaj, podívám se z kuchyňského okna a sleduju, jak se město pomalu probouzí. Jedním z nejdůležitějších momentů dne je pro mě návštěva kostela. Tam nacházím klid, je to místo, kde můžu být opravdu sama sebou.
Chodím také na farní poutě a právě na jedné z nich jsem poznala Josefa. Je to muž v mém věku, klidný, inteligentní a hned od prvního okamžiku jsme si padli do oka. Naše rozhovory mi začaly přinášet radost a energii, kterou jsem necítila už dlouho. Bylo to jako závan čerstvého vzduchu v mém jinak poklidném a předvídatelném životě.
Začali jsme sedávat vedle sebe na mši a já se přistihla, že se nemůžu dočkat, až zase uslyším jeho hlas. Po každé večerní mši jsme si zašli na skleničku vína do blízké kavárny. „Naše malá odměna za zbožnost,“ smál se Josef a zvedal sklenku červeného.
Smála jsem se s ním a jeho slova mě doslova vytrhávala z každodenních starostí. Byli jsme jako dva puberťáci, kteří teprve objevují přátelství a lásku. Vedle Josefa jsem se cítila mladší. A i když jsem tušila, že to moje dcera nikdy nepochopí, říkala jsem si, že mám právo rozhodovat o svém vlastním štěstí.
„Mami, kam chodíš po kostele?“ zeptala se mě jednou dcera.
„Jen se sejdu s pár známými,“ odpověděla jsem neurčitě, protože jsem nechtěla rozjíždět hádku. Netušila jsem, že mě jednoho dne bude sledovat...
Dcera mě nechápe
Když jsem přišla domů, byla vzteky bez sebe. „Ty se s někým scházíš, viď?“ vyjela na mě.
Snažila jsem se zůstat klidná, ale její tón ve mně probudil vzdor. „Evo, nechápu, proč ti to tak vadí,“ bránila jsem se.
„Mami, to není vhodné! Ve tvém věku...“ začala, ale nenechala jsem ji to doříct. „V mém věku co?“ přerušila jsem ji naštvaně. „Nemám snad právo být šťastná?“
Cítila jsem mezi námi tu obrovskou propast, jiné vnímání života, jiné vnímání lásky. Chtěla jsem, aby pochopila, že láska nezná věk a že každý má právo na štěstí. „Evo, prosím, jen mě vyslechni,“ pronesla jsem tiše, srdce mi bušilo jako o závod. „Josef mi do života přinesl radost. Po smrti tvého otce jsem se cítila... prázdná. A teď, poprvé po letech, mám pocit, že zase žiju.“
Seděla naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a v očích měla nevěřícný pohled. „Mami, lidi ve tvém věku...“ zkusila to znovu, ale tentokrát jsem byla připravená. „Lidi v mém věku nemají nárok na štěstí? Láska přece nemá žádné datum spotřeby. Mám plné právo cítit radost. A přesně to mi Josef dává.“
Nastalo ticho. Takové ticho, co by se dalo krájet. Viděla jsem, jak nad tím vším přemýšlí. „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale musíš pochopit, že chci být šťastná...“ dodala jsem.
Seděly jsme tiše, obě ztracené ve svých myšlenkách. Byla to těžká konverzace, ale věděla jsem, že se musím postavit za sebe a za svoje právo milovat.
Jsem šťastná
Po té hádce s Evou jsem byla úplně vyčerpaná. Zároveň jsem cítila ještě větší odhodlání nevzdat se toho, co mi dělá radost. Pořád jsem přemýšlela o tom, co pro mě vlastně láska znamená. Vzpomínala jsem na svoje manželství, jak jsme se s Bedřichem doplňovali. Jenže teď je to jiné.
Láska, kterou cítím k Josefovi, je zralejší, plná porozumění a přijetí. Když jsem se ohlédla zpátky, vzpomínala jsem na rozhodnutí, která jsem tehdy dělala. Na chvíle plné emocí, ale i na ty těžké okamžiky, kdy jsem musela volit mezi jistotou a neznámem. Teď ale vím, že si lásku zasloužím. A je úplně jedno, kolik mi je. Díky Josefovi mám pocit, že jsem důležitá a že za něco stojím. Není tohle přesně to, po čem jsem celý život toužila?
S dalším každým dnem jsem si byla jistější v tom, že láska nezná hranice. Nedá se zavřít do žádné škatulky. Přijde ve chvíli, kdy ji vůbec nečekáte. A když přijde, stojí za to o ni bojovat...
Měl pravdu
Rozhodla jsem se, že si s Josefem promluvím o Evě. Sotva jsem si sedla do křesla v jeho obýváku, hned si všiml, že se něco děje. „Co tě trápí?“ zeptal se starostlivě.
Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že jemu můžu říct cokoliv. „Eva se o nás dozvěděla,“ řekla jsem a sledovala, jak překvapeně zvedl obočí. „Byla hrozně naštvaná, obvinila mě, že se chovám nevhodně. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale ona to prostě nedokázala přijmout.“
„Není to lehké, vím,“ řekl tiše. „Chápu, proč se bojí. Musíš si pamatovat, že je to tvůj život. A ty máš právo být šťastná...“ usmál se na mě a já cítila, jak ze mě všechna frustrace pomalu odchází.
„Víš, často jsem přemýšlel, jestli ti nekomplikuju život... Jestli pro tebe nejsem spíš přítěž,“ přiznal. „Ale věřím, že to, co je mezi námi, za to stojí.“
Jeho slova byla jako pohlazení po duši. V tu chvíli jsem věděla, že společně zvládneme cokoliv. Díky němu jsem nepoznala jenom přátelství a lásku, ale také naději, že život může být pořád krásný a plný překvapení...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
