Facebook
Instagram
Libuše si našla partnera, který jí přinesl spoustu radosti a nový elán do života. Užívají si spolu si výlety a společné chvíle, ale rodina si na její nový styl života těžko zvyká. Vyčítají jí, že už není vždy k dispozici, jak byli zvyklí.
Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy zamiluju. Po smrti manžela jsem se uzavřela do sebe a jen občas někam vyrazila s kamarádkami. A nejvíce času mi zabralo hlídání vnoučat. A nic mi nechybělo. Tedy jsem si to myslela. Pak jsem potkala Pavla a můj život dostal nečekaně nový rozměr.
Nic takové jsem neplánovala
Seznámila nás taková obyčejná náhoda. V obchodě jsem zapomněla u pokladny čepici a Pavel si toho jako další zákazník všiml. A před obchodem mě doběhl. Udělalo mi to velkou radost. Byla moje oblíbená a mrzelo by mě, kdybych o ni přišla. Tak jsem mu moc poděkovala. A pak jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že máme hodně společného. Na té ulici jsme si nakonec povídali asi půl hodiny. Až z Pavla nečekaně vypadlo: „Krásně se s vámi povídá, nezašla byste někdy na kávu?” A já bez dlouhého rozmyšlení řekla ano. Až jsem byla sama svou reakcí překvapená. Tohle určitě nebyl můj styl. Ale jedno kafe přece ještě neznamená...
Nakonec nezůstalo u jednoho kafe. Už několik měsíců se vídáme několikrát týdně. Je mi s ním báječně. Nežijeme spolu, každý si chceme udržet svůj klídek a soukromí, ale o to víc si užíváme společné chvíle. Kultura, výlety, večery u dobrého vína… Připadám si, jako by mi bylo zase třicet. Upřímně, netušila jsem kolik energie a lásky ve mně ještě je.
Rodinné výčitky mi zkazily radost
Jenže není to taková idylka, jak se zdá. Mému “novému životu” jaksi nefandí moje rodina.
„Mami, a co my?“ ozval se jednou můj syn Marek. „Byla jsi zvyklá hlídat každý týden. Teď se tě nemůžeme skoro dovolat.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Nepřipadalo mi, že bych je zas tolik zanedbávala.
„Tohle snad nemyslíte vážně,“ bránila jsem se, když si syn se snachou přišli postěžovat. „Vždyť jsem jim věnovala tolik času. A ráda. Ale teď mám konečně čas také na sebe.“
„Ale máš pořád vnoučata, která tě potřebují,“ namítla snacha. „Máš zodpovědnost, vždyť jsme si zvykli, že tu pro nás jsi.“
Bylo mi to líto. Nikdy jsem nechtěla, aby se cítili odstrčení, ale zároveň jsem si uvědomovala, že mám právo na svůj vlastní život. „Potřebuju být šťastná,“ řekla jsem tiše. „A Pavel mě dělá šťastnou.“
Snažím se najít rovnováhu
O tom rozhovoru jsem přemýšlela celou noc. Je pravda, že jsem byla roky k dispozici kdykoliv, a oni si na to zvykli. Teď najednou musí zvládnout, že mám svůj čas rozdělený jinak. A nejspíš nečekali, že stará bába jako já, bude ještě bláznit s novým chlapem.
Rozhodla jsem se, že se pokusím najít rovnováhu. S Pavlem jsme si dali pravidlo – aspoň jednou týdně bude odpoledne jen pro rodinu. Vysvětlila jsem jim, že je miluji a že na vnoučata nezapomínám. Ale že mám konečně zase šanci být šťastná jako žena, nejen jako babička.
„Snad nám nezmizíš úplně,“ prohodil syn napůl v žertu, když jsem mu to vysvětlovala. Chápu, že je zaskočený, ale věřím, že to časem také pochopí. „Neboj, Marečku. Ale chci, aby moje srdce mělo vše, co potřebuje. Tak mi to dopřejte.“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
