Rozchod obvykle nebývá jednoduchý a už vůbec ne pro člověka, který dostává kopačky. Heleně se ale ulevilo. Alespoň nemusí každý den poslouchat, jak dobře vaří máma jejího přítele.
Vildu (26) jsem měla ráda. Ale ne natolik, abych snesla jeho žvanění o tom, jak mi to v kuchyni nejde. Teď se může vrátit ke své mamince, která mu s takovou láskou podstrojuje.
V kuchyni mi to moc nejde
U nás doma se nikdy moc nevařilo. O víkendu bylo buď pečené kuře s rýží, nebo nějaká jednoduchá omáčka na špagety. Proto jsem patřila k hrstce dětí, kterým chutnalo ve školní jídelně. Ne že by ta jídla byla skvělá, ale byla pestrá. To mi stačilo ke štěstí.
S vařením jsem se nikdy pořádně nesetkala. Když jsem se později osamostatnila, jistily mě polotovary nebo restaurace. Občas jsem zkusila něco uvařit sama. Jenže omáčky je potřeba míchat a jak se jednou zapomenete s telefonem, zvyknou se připálit.
Tudíž to dlouho nebylo nic pro mě. Ale nijak mi to nevadilo, nestrádala jsem. V případě nouze jsem si vždycky mohla zalít instantní nudle. Rodiče je kupovali po kilech a já tuto tradici v dospělosti převzala.
Přítel si zakládá na domácím jídle
Mám menší podnájem, kde sice je kuchyně, ale vlastně jde o zbytečnou věc. Stačí mi mikrovlnka, rychlovarní konvice, pár hrnků a talířů s příbory. S tím jsem si vystačila několik let a žádný z kluků, se kterými jsem bydlela, si nikdy nestěžoval.
A pak do mého života vkročil Vilda. Je to pohodový chlápek, kterému nikdy nic nechybělo, takže hýří dobrou náladou a optimismem. Se mnou mu to ale dlouho nevydrželo. Když mě přišel poprvé navštívit, podivoval se nad chabou výbavou mé kuchyně.
"Ty nevaříš?" zeptal se překvapeně. "Přišel jsi sem kvůli jídlu?" nadhodila jsem. "To ne, ale víš..." nedořekl, protože jsem ho zatáhla do ložnice. Po milování jsme se chvíli tulili, pak Vilda řekl, že má hlad. A znovu se vrátil k mé kuchyni. Šokovala jsem ho vysvětlením, že nevařím a ani to moc neumím. On je totiž zvyklý na domácí jídlo. Máma mu vaří na celý týden a on si to pak nosí i do práce.
Dostala jsem kopačky kvůli vaření
Vilda se pak zvedl a chtěl jít něco uvařit. Po chvilce se vrátil, že v kuchyni nic nemám. "Jak nic? Támhle ve skříni jsou instantní nudle," mávla jsem rukou. Zatvářil se zhnuseně a objednal nám nějakou donášku. Když jsem viděla, jak je z mé kuchyně zoufalý, rozhodla jsem se začít s vařením.
Jenže mi to moc nešlo. Ať jsem koukala na recepty na internetu nebo na videa o vaření, nikdy z toho nevylezlo nic poživatelného. Nebavilo mě krájet věci na malé kousky, stát u plotny a všechno odměřovat. To je nuda. Když byl Vilda u mě, jen se chytal za hlavu. Říkal, že máma to dělá jinak, je to chutnější a kdovíco ještě. Jednou mě dokonce nazval Babicou v sukni. Poté jsem s ním nespala týden, protože mě fakt urazil. Pak přišel s kytkou, lahví vína a omluvou. Rozhodla jsem se upéct kuře, ať konečně u mě nestrádá.
Zdálo se mi, že je kuře trochu růžové, ale kuchaři na internetu pořád mleli něco o tom, že maso tak nějak vypadat má. Alespoň si to myslím. Když to Vilda viděl na talíři, zbledl a řekl, že maso je syrové. Vůbec si nevážil, kolik času a úsilí jsem tomu věnovala. "Já na tohle nemám," pronesl vážně a odešel. Seděla jsem tam s kuřetem, které opravdu nebylo moc poživatelné. Ale copak to je ve vztahu to nejdůležitější? Pokud pro Vildu ano, tak ať si jen jde. Alespoň se už nemusím trápit s vařením...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.