Helena (47): Po prarodičích jsem zdědila dům. V té zatuchlé ruině jsem objevila poklady, o jakých se mi ani nesnilo

Před deseti lety mi ve schránce přistál dopis od notáře. Nechápala jsem, proč chce, abych se s ním spojila. Byla jsem trochu nervózní, ale zároveň mě napadlo, že by to mohlo být něco pozitivního. Ukázala jsem dopis manželovi. Ten jen mávl rukou a navrhl, abych to celé vyřídila do konce prosince. „Radši nechat staré problémy ve starém roce a vstoupit do nového bez zbytečných zátěží,“ prohlásil. Hned druhý den jsem zavolala do notářské kanceláře a domluvila si schůzku.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (45): Po smrti rodičů jsem zdědila dům, peníze a sestru, kterou jsem nikdy neviděla

Po prarodičích jsem zdědila dům

V domluvený den mě u vchodu přivítala recepční a nasměrovala mě do kanceláře notáře. Za stolem seděl pán v obleku. Když jsem vešla, zvedl se, potřásli jsme si rukama a vyzval mě, abych se posadila.

„Mám pro vás skvělou zprávu. Na základě restitučního zákona máte jako jediná dědička nárok na dům s pozemkem,“ pronesl s úsměvem.

„Promiňte, ale já to nechápu...” odpověděla jsem zmateně. „To musí být omyl. O ničem takovém nevím.“

„Pozemkové listiny jasně ukazují, že vaši prarodiče vlastnili dům se zahradou,“ sdělil mi notář.

„Ale... oba jsou dávno po smrti...” namítla jsem.

„Ano, to sedí. Po znárodnění jim majetek zabavili a oni museli opustit vlastní dům..."

„Táta nikdy neříkal, že babička s dědou přišli o dům. Oba zemřeli, když jsem byla malá…“

„A právě proto jste teď tady,“ pokračoval. „Po vašich prarodičích jste zdědila dům. Za to, že to trvalo tak dlouho, může stát a pak radnice. Vysvětlit ty tahanice by bylo na dlouho, ale výsledek je ten, že vám patří dům a pozemek."

„Takže fakticky vlastním dům?”

„Ano, je dvoupatrový, podle záznamů má kolem tří set metrů čtverečních. Desítky let v něm fungovala školka. Jenže vám musím říct, že je v dost špatném stavu. Posledních patnáct let se o nemovitost nikdo nestaral,” dodal.

Mohlo by Vás zajímat:

Zlata (33): Zdědila jsem po mamce velké peníze. Nedávno mě kontaktoval otec s nehoráznou prosbou

Na prarodiče si moc nevzpomínám

Když jsem se vrátila domů, všechno jsem vyprávěla manželovi a dětem, kteří z toho byli úplně nadšeni. Hned jsem vytáhla zaprášené rodinné album, sedli jsme si a prohlíželi staré fotografie prarodičů. Ty snímky jsem už kdysi viděla, ale byla jsem dítě a nezajímalo mě, co je na nich kromě lidí. Tentokrát jsme doslova hltali nádherné kousky nábytku, židle, komody i působivé schodiště...

„Notář říkal, že ten barák je nejspíš zničený,” snažila jsem se trochu zmírnit nadšení. „Teď to bude určitě vypadat úplně jinak.”

„Ale no tak, mami,” vložil se do hovoru můj syn Vojta. „Hlavní je, že máme vlastní dům, ne? Tři sta metrů čtverečních! Konečně budu mít svůj pokoj!” radoval se.

O den později jsme se s manželem vypravili prohlédnout si dům. Snažila jsem se rozpomenout, co mi táta kdysi vyprávěl o svých rodičích. Bohužel jsem si vybavila jen málo. Pamatuju si, že děda František zemřel na infarkt, když mi bylo asi šest. O tři roky později jsme pochovali i babičku, která byla hodná a ráda vařila a šila. Říkalo se, že podle obrázku z módního časopisu dokázala zhotovit jakékoli šaty, i ty nejluxusnější.

Když jsme dorazili na uvedenou adresu, div jsem neomdlela. Všude kolem stály překrásné vily, jen jedna ruina působila dojmem, že se každou chvíli zhroutí - a to byl náš “dům”.

„Asi by bylo jednodušší ho strhnout a postavit znovu,” konstatoval můj manžel. Nedalo se s ním nesouhlasit. Dům působil dojmem, že stačí jemné žďuchnutí a je po něm.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (43): Zdědila jsem miliony. Aby je manžel neprošustroval, učinila jsem radikální krok

Objevili jsme poklad

Chtěla jsem si dům svých prarodičů prohlédnout zevnitř. Toužila jsem ponořit se do starých časů. Procházela jsem místnosti a přemítala, z jakého úhlu byly pořízené fotky z našeho rodinného alba. Jeden snímek z kuchyně pro služebné mě zaujal, děda na něm stál před nějakými dveřmi. Dneska na tom samém místě byla zeď. Kam se tedy poděly ony tajemné dveře?

Zkoušeli jsme do stěny ťukat, jenže zvuk tlumila vrstva starých tapet, které se po desetiletí lepily jedna na druhou. Manžel je strhl a narazil na omítku. Vzal kladívko, několikrát silně udeřil, až se křehká omítka začala drolit. Pod ní se objevila dřevěná prkna upevněná síťovinou. Když jsme jedno prkno odtrhli, nevěřili jsme vlastním očím - našli jsme ty dveře.

Po jejich otevření jsem spatřila menší skladiště. Uprostřed hromady haraburdí, pečlivě zabalená v papíru a látce, ležela 32dílná sada porcelánu. Podle razítka na hrnečcích a talířích jsem zjistila, že pochází z roku 1897. Po chvilce googlení jsme přišli na to, že byla vyrobená v jedné z nejprestižnějších porcelánek na světě a jde o takzvaný kostní porcelán. A to nebyla jediná vzácnost, kterou jsme toho dne objevili.

Díky prodeji několika kousků porcelánu jsme si mohli dovolit zrenovovat dům a o dva roky později jsme se do něj nastěhovali. Od té události se často zamýšlím nad historií naší rodiny. Vždyť takovou porcelánovou sadu si tehdy mohli dovolit jen skutečně bohatí lidé! A navíc lidé, kteří měli výjimečný vkus, protože to rozhodně nebyly žádné cetky...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (45): Nechtěné dědictví mi přineslo do života lásku. A žádost o ruku v záhonu jahod

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.