V roce 1725 vzbudil v Hannoveru a jeho okolí pozornost divoký chlapec, který dostal jméno Petr. Kdo to byl a proč se v lesích potuloval bez rodiny? Současná věda dává na některé z mnoha otázek možné odpovědi…
Lidé v okolí Hannoveru už nějakou dobu pozorovali, že se v tamních lesích potuloval chlapec, který rozhodně nevypadal, že by se měl k večeru kam uchýlit nebo že by se o něj kdokoliv staral. Přežíval díky darům a shovívavosti přírody. Přespával v přírodních úkrytech, v jeskyni nebo v hromadách větví a listí. Živil se tím, co mu dal les. Navíc chlapec, později známý pod jménem Petr, neuměl chodit jako člověk a pohyboval se stejně jako zvířata po všech čtyřech. Není proto divu, že nemluvil, pouze vydával skřeky připomínající zvuky divokých zvířat.
Neobvyklý úlovek Jiřího I.
Petr byl nalezen a chycen v Hertseoldském lese skupinou lovců vedenou Jiřím I., panovníkem Království Velké Británie a Irska, který se vydal na návštěvu své vlasti. Pocházel totiž z Hannoveru. Poté byl divoký chlapec převezen do Londýna, kde se kolem jeho příjezdu strhl velký povyk. Všichni byli zvědaví, jak vypadá a jak se chová. Byla to senzace, kterou si nikdo nechtěl nechat ujít. Petr se na krátkou chvíli stal místní celebritou. Jaké musely být pocity „divokého” a patrně mentálně postiženého dítěte, vytrženého ze svých, byť nedobrých podmínek, když se stalo středem zájmu pro ně cizí společnosti?
Divoký chlapec a Daniel Defoe
Petrovi se nevěnovala jenom média, byly o něm v té době dokonce vydávány studie a brožury, jednu sepsal dokonce i slavný autor příběhů Robinsona Crusoa Daniel Defoe. Ve svém textu se zabýval možnými důvody, které vedly k takovému stavu dítěte, ale uvažoval i o tom, co vlastně je možné definovat jako lidské chování. Zamýšlel se nad tématem „bláznů” a jejich možným úkolem ve společnosti. Přítomnost divokého chlapce v Londýně vyvolávala opravdu pestrou škálu myšlenek.
Marné pokusy o vzdělávání
Malého Petra si vzala na starost Caroline, princezna z Walesu, která se dokonce snažila zajistit mu alespoň základní vzdělání. Všechny pokusy ale narazily na chlapcovy velmi omezené schopnosti, a tak bylo rozhodnuto o jeho svěření do péče paní Titchbournové, jedné z dvorních dam královny. Pečovatelka jej s sebou brala také na letní pobyty k Jamesi Fennemu, farmáři v Axter’s End, kde bylo chlapci moc dobře. A tak tam už zůstal, i s ročním příspěvkem ve výši 35 liber. Když pak James Fenn zemřel, Petr se dostal na statek k jeho bratrovi Thomasovi.
Divoký chlapec ve vězení
V roce 1751 se Petr najednou ztratil. V novinách vycházely inzeráty, slibující odměnu za jeho nalezení, ale nebylo to nic platné. Když musela být v říjnu stejného roku narychlo evakuována věznice v Norwichi, v jejímž sousedství začalo hořet, ukázalo se, že Petr byl mezi vězni. Jak a za co se dostal za mříže, se přesně neví. Byl vrácen do svého domova, kde o něj bylo postaráno. Pro jistotu mu ale jeho pečovatelé dali na krk kožený obojek se jménem a adresou, kdyby se zase někdy ztratil...
Dlouhý život divokého Petra
Na rozdíl o jiných „vlčích dětí” se Petr dožil na tu dobu požehnaného věku 70 let. V dospělosti se podle pozorovatelů, kteří jej čas od času navštěvovali, naučil chápat alespoň základní pravidla a snad i rozuměl mluvené řeči. Sám se ale mluvit nikdy nenaučil. Jediné, co zvládal, byla slova Petr a král Jiří. Dokázal také notovat některé melodie.
A co na to vědci?
Dnes se odborníci domnívají, že Petr byl pravděpodobně postižen takzvaným Pitt-Hopkinsovým syndromem. Tuto diagnózu ale lékaři objevili až ve druhé polovině minulého století. Jde o poškození mozku, které se projevuje už od malička. Děti mají problémy s řečí a vyjadřováním, takže je jejich skutečná inteligence jen velmi těžko měřitelná. Co všechno mohl chápat a jak vnímal svět divoký chlapec Petr, si vlastně neumíme představit ani dnes. Stejně tak je záhadou, z jaké rodiny pocházel, jestli z domova utekl, nebo se ho rodiče zbavili. Měl ale vlastně celkem štěstí, protože i díky králi o něj bylo dobře postaráno...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Peter the Wild Boy, Mere Nature Delineated
Pitthopkins.org