Isabela (47): Otec měl mozkovou příhodu a sestra mi vyčetla, že za to mohu já

Trápím se výčitkami svědomí. V noci nemohu spát a v hlavě mi rezonují slova mojí sestry, která mi vyčetla, že já jsem viník zdravotního stavu našeho otce.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludvík (58): Po mozkové příhodě se moje žena změnila. Nepoznávám ji, je zlá a nenávistná

Bolavé momenty v mém životě nezapomínám

Před několika lety mě opustil manžel kvůli mladé kolegyni v práci. Doslova ze dne na den se odstěhoval. Měli jsme naplánovanou zimní dovolenou, dárky jsem měla zabalené a místo šťastných Vánoc, jsem se utápěla v depresi. Dokázal půl roku tajit svůj poměr. Nic jsem nepoznala. Tragicky jsme v začátku našeho manželství přišli o syna. Ustáli jsme to, ale na další dítě jsme už odvahu nenašli. Obklopili jsme se smečkou psů a já si naivně myslela, že nás dva rozdělí jen smrt. Byla jsem si naším manželstvím, kamarádstvím a partnerstvím doslova jistá.

A pak se jednoho dne manžel vrátil z práce domů. Jako vždy jsem uvařila kávu, kde mi oznámil, že je zamilovaný do své kolegyně. Že si nemůže pomoct, že je to osudová žena jeho života a odchází. Nemůže bez ní být a ví, že já to ustojím. Na rozdíl od jeho lásky, která je křehká. Odešel. Naši čtyři psí synové vycítili vážnost situace a lehli si ke mně na pohovku. Po několika hodinách jsem se jako robot zvedla a šla s nimi na procházku. Drželi mě. Držela mě pravidelnost, se kterou jsem s nimi musela ven. Řád, stereotyp a čas. Věděla jsem, že jednou bude zase dobře. Jen vydržet.

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (47): Po mozkové mrtvici slyším hlasy. Nevím, zdali je to dar, nebo prokletí

Přijala jsem nabídku a nebylo to dobré rozhodnutí

Mám ještě sestru Ivetu. Dvojče. Maminka nám zemřela, když nám bylo necelých třicet let. Tatínek to s naší pomocí zvládnul, ale už zůstal sám. Nikdy si už žádnou ženu nenašel, ač jsme ho o to prosily. Upnul se na sport, hodně pracoval a pěstoval zeleninu na zahradě. Zkrátka až na tyto tragické životní momenty jsme si žili hezky a o to víc jsme byli na sebe napojení. Fungovali jsme jako rodina. Všechny svátky jsme trávili společně a často jsme byli v kontaktu.

Proto mě nepřekvapilo, když jsem se před tatínkem zmínila, že budu malovat byt. Okamžitě se mi nabídl, že mi s tím pomůže. Nesouhlasila jsem a trvala na svém původním plánu. Zaplatit si jak za přípravu, malování, tak i vrácení nábytku na původní místo. Ale táta se nedal odbýt, až jsem souhlasila. Společně jsme sestěhovali skříně doprostřed místností a když jsem byla v zaměstnání, táta maloval. Bydlela jsem v bytě o čtyřech místnostech. Tatínek celý byt maloval týden. Každý den večer vypadal unaveně. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale dala na jeho slova, že je v pořádku. Společně jsme vrátili nábytek na místo a bylo hotovo.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (50): Manžel měl mozkovou mrtvici. Slib mi nedovoluje odejít, ale jsem na dně

Slova, která mi budou rezonovat v hlavě do smrti

A pak už mám vše v mlze. Volala sestra, že táta leží na jednotce intenzivní péče v nemocnici po mozkové příhodě. Okamžitě jsem do nemocnice jela. Na chodbě seděla sestra. Lékař nám oznámil, že stav otce je vážný a noc bude kritická. "A za všechno můžeš ty. Proč se u tebe táta musel tak dřít? Byl unavený a toto je následek. Jen abys ušetřila pár korun. Jestli umře, budeš ho mít na svědomí," hystericky plakala a křičela na mě Iveta. Po týdnu se otci stav stabilizoval. Mluví, má porušenou krátkodobou paměť a trochu ochrnutou ruku. Poznává nás a lékaři hovoří pozitivně o tom, že by mobilitu ruky mohl rehabilitací zlepšit. Jsem rozhodnutá za tátou každý den domů po propuštění z nemocnice dojíždět a cvičit s ním. A pokud bude potřeba, bude bydlet u mě.

Cítím to jako svou povinnost po tom, co se stalo. I když si nechci připustit, že jsem příčinou toho, že měl táta mozkovou příhodu. Ale nespím. Jakmile usnu, vidím ve snu nenávistné oči mé sestry a v hlavě mi rezonují její slova. Ulevilo by se mi, kdyby je vzala zpět. Kdyby za mnou přišla a řekla, že to tak nemyslela, Že z ní mluvila bezmoc a bolest. Už je to měsíc, co je táta v nemocnici a sestra mě nekontaktovala. Když se potkáme v nemocnici, komunikujeme spolu, ale cítím z ní odstup. Navrhla jsem jí, že zajdeme na kávu a odmítla to pro nedostatek času. Nechávám to zatím být, je důležité, aby byl táta v pořádku. Ale je to bolavé a těžké.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ema (52): Manžel se v době mé operace choval jako dvanáctileté děcko. Místo aby mě odvezl z nemocnice, opil se namol