Sociální sítě a internet vůbec mohou v lecčems pomoci, ale i uškodit. Pokud kdysi někdo vyfotil lechtivou fotku, mohl ji ukazovat tak akorát kamarádům. Dneska ji může vidět celý svět. Proto je třeba dávat si pozor na to, komu se odhalíme, nebo se raději neodhalovat před fotoaparátem vůbec. Své o tom ví i Iva...
Mým velkým snem je být modelkou. Udělala bych pro to všechno – a bohužel jsem taky už udělala. Nechala jsem se přemluvit k fotografování, které nebylo tak úplně nevinné a teď toho lituju.
Byla jsem malá modelka
Maminka mě od mala vychovávala stylem: „Ty jsi, Ivuško, nejkrásnější ze všech holčiček!“ Co moje paměť sahá, oblékala mě do roztomilých
šatiček s kanýrky, růžových nebo sladce červených, pěstovala moje vlasy,
aby byly dlouhé a zářivé a všude se se mnou chlubila. A tak mě vlastně
přesvědčila, že jsem výjimečná. Dokonce mě vodila i na všelijaké castingy,
přestože můj tatínek tomu nebyl nijak zvlášť nakloněný: „Kam tu naši holku zase taháš!“ zlobil se, ale mamka si nedala říct. Párkrát jsem se mihla v nějaké
reklamě, ale díru do světa jsem neudělala.
Najednou přišla oslňující nabídka
Když přišla puberta, moje krása dočasně mizela. Začala jsem přibírat a obličej měla samý pupínek. Byla jsem z toho docela nešťastná, moje mamka šílela. Ale moje modelkovské období ještě pořád nehodila za hlavu a i mě to už letech chytilo: „Nebylo by špatné být opravdovou modelkou, lítat po světě a vydělávat hromadu peněz…,“ honilo se mi hlavou. A podporována mamkou jsem se přihlásila do školy pro modelky.
Myslela jsem si, že na mě, poté, co školu dokončím, čeká zářná kariéra, ale nečekalo na mě nic. Asi dva roky na to mě na ulici zastavilcizí muž a začal do mě hučet: „Jsi krásná (pupínky zmizely, ale váha žádná sláva a především výška poněkud nemodelkovská….), nemohl bych tě fotografovat?“ Vím, hloupá jsem byla, protože jsem jeho nabídku přijala.
Zmizel a já mám strašnou ostudu
Dneska si rvu vlasy zoufalstvím. Ale nejdřív moje nadšení nebralo mezí. Ateliér toho pána mě okouzlil, všude visely fotografie krásných žen, některé byly i poodhalené, ale nijak zvláštní mi to nepřišlo. Přestavil se mi. Jeho jméno raději zamlčím, ale koukám, že na zvonku je úplně jiné jméno. „Proč?“ ptám se, no prý ateliér sdílí s kamarádem, dobrá, jako vysvětlení jsem to brala. Udělal pár fotek, hezké byly. Příště zase pár a pak mě začal svlékat. Prý je to normální a protože jsem se už viděla slavnou modelkou na obálce Vogue, udělala jsem, co po mně žádal. I pár necudných póz…
A pak milý pán zmizel ze světa. Když jsem ho sháněla, telefon neexistoval a v ateliéru byl jeho skutečný majitel. „Ano, pronajal jsem to tady nějakému chlapíkovi, ale ke skončil, nevím,“ dozvěděla jsem se. A pak to přišlo. Moje fotky, ty necudné, se začaly objevovat v internetových aukcích a já se stala zbožím. Samozřejmě že dotyčný, který je na netu objevil, si to nenechal pro sebe a už to ví celé město a možná celý svět.
Modelkou jsem se nestala a mám naopak z ostudy kabát. Přemýšlím, co s tím, asi bych se měla poradit s právníkem. Ale fakt je, že jsem na to focení kývla, nikdo mě k tomu vlastně nenutil. A byla jsem plnoletá. Jak já byla hloupá…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.