Facebook
Instagram
Iva se těšila na první setkání s rodiči svého přítele, ale místo přátelského přijetí ji čekal výslech a srovnávání s jeho expřítelkyní, kterou si velmi oblíbili. Přítel se jí sice zastal, ale Iva cítí, že u jeho rodičů nebude mít nikdy na růžích ustláno.
Byla jsem s Martinem teprve dva měsíce, když mě pozval oběd k rodičům. „Bude to v pohodě, máma s tátou tě určitě přijmou,“ ujišťoval mě. I tak jsem byla nervózní. Znáte to – první dojem uděláte jen jednou. A tenhle se mi bohužel vůbec nepovedl.
Připadala jsem si jak na policejním výslechu
Když jsme dorazili k jejich nádherné vile, byla jsem ohromena, jaké mají krásné bydlení. A vzpomněla jsem si na svojí malou garsonku. Prvních pár minut se zdálo být vše v pořádku. Povídali jsme si o počasí, o cestování, o běžných věcech. Pak to přišlo. Jeho matka mě začala zpovídat, jak u policejního výslechu nebo přijímacího pohovoru. Zjišťovala, zda jsem vhodná adeptka pro jejich syna. Bohužel jsem brzy ztratila významné body. Nejen, že nejsem úplně sportovní typ, ale také nemám dostatečné vzdělání.
„Ivo, a vy nemáte vysokou školu?“ zeptala se najednou Martinova matka, jako by právě zjistila, že jsem z jiné planety.
„Ne, já jsem šla po maturitě hned do práce,“ odpověděla jsem klidně, i když jsem cítila, jak mi stoupá horko do tváří.
„To je škoda,“ přidal se do hovoru jeho otec. „A nechcete se ještě vzdělávat? Je to důležité...,” rýpnul si. Odpověděla jsem, že jsem jako lektorka dětských kroužků velmi spokojená. Martin viděl, jak jsem v nesnázích a snažil se mě podpořit: „Ivča je skvělá! Kdybyste viděli, jak to umí s dětmi...” Jenže pohledy rodičů mluvily za vše. Tímhle u nich nezaboduju.
Mají stále vystavenou fotku jeho bývalky
Bylo to vážně náročné. Nejraději bych z toho bláznivého domu utekla. Hlavně, ať už se mě na nic neptají. Ale nedokázala jsem to. A tak jsme se alespoň omluvila, že si musím odskočit. Potřebovala jsem se na záchodě na chvíli vydýchat. Když jsem se vracela, slyšela jsem, jak Martinova matka říká svému muži: „Lenka měla dvě vysoké a ještě k tomu byla talentovaná sportovkyně...“ Došlo mi, že mám navíc ještě velkou konkurentku. Martinovu bývalou.
I když už rok nebyla Martinovou přítelkyní, měla u jeho rodičů na poličce stále čestné místo. Stála tam jako memento, které mi jasně říkalo, že nejsem a nikdy nebudu dost dobrá.
„Mami, tati, přestaňte, je to trapné,“ vložil se do toho opět Martin, ale škoda už byla napáchána. Byla jsem raněná a ponížená jako nikdy. Takové přivítání jsem vážně nečekala. A nechápala jsem, jak může mít tak skvělý kluk, tak snobské a ubohé rodiče.
Nevím, zda mám bojovat
Cestou zpátky domů jsme s Martinem moc nemluvili. Snažil se mě ale uklidnit: „Nedělej si z toho hlavu, oni nejsou ve skutečnosti zlí a časem si tě oblíbí.“ Jenže já si tím nejsem vůbec jistá. Proč bych měla bojovat o přízeň lidí, kteří mě ani pořádně neznají a už mě odsoudili?
Od té doby o tom pořád přemýšlím. Martina miluji a chci s ním žít. A tak bych se na názory a přístup rodičů mohla vykašlat. Ale nedokážu to. A nevím, jestli chci být celý život „ta druhá“, která nikdy nebude dost dobrá. Stojí mi to za to?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
