Facebook
Instagram
Ivan měl svou manželku rád a vždy jí byl věrný. Proto byl zaskočený, když k nim jednou přivedla kolegyni, která mu dala najevo, že se jí líbí. Později zjistil, že to byla součást zvláštního plánu jeho manželky.
Vždycky jsem se považoval za slušného chlapa. Ne za dokonalého – dokonalý není nikdo – ale za člověka, který se stará o rodinu. Ano, někdy jsem měl své dny: přišel jsem domů z práce unavený, nebo jsem v návalu emocí řekl hloupost a vyvolal hádku. Nikdy jsem ale neudělal nic skutečně zlého. Miloval jsem svou ženu Terezu a našeho syna Filipa. Ideál nejsem, ale kdo je?
Vedli jsme poklidný život
Nepil jsem, neutrácel peníze za hazard ani nekoukal na jiné ženy. Kolegové v práci si mě dobírali, že jsem „pod pantoflem“. Nevadilo mi to. Tereza je krásná žena. Ale hlavně jsem žil v přesvědčení, že si rozumíme.
Náš jediný syn Filip byl naše zlatíčko. Rozhodli jsme se, že jedno dítě stačí, protože oba jsme měli náročné zaměstnání a s větší rodinou by to bylo příliš složité.
Filip rostl v hodného kluka, snad až moc hodného. Nikdy nám nedělal starosti, ve škole vynikal a učitelé ho chválili. Hřálo mě to u srdce. Občas jsem se ptal sám sebe, jak je možné, že mám takové štěstí.
Domov pro mě představoval oázu klidu, obzvlášť když jsem slyšel kolegy stěžující si na věčně nespokojené ženy nebo problémové děti. Oni šli domů do chaosu, já do klidu a pohody. Byl jsem šťastný, přesvědčený, že mám život, o jakém mnozí jen sní. Než se to celé zhroutilo...
Představila mi kolegyni
Jednoho večera Tereza přivedla k nám domů kolegyni. Bylo to nezvyklé. Petra je vysoká, má dlouhé rovné vlasy a sebevědomý úsměv. Vypadala jako někdo, kdo moc dobře ví, jak využít svůj šarm.
„Dneska jsme zůstaly v práci déle, tak jsem ji pozvala na čaj,“ oznámila Tereza s úsměvem.
Petra mi podala ruku a zvědavě si mě prohlížela. „Ráda tě poznávám, Ivane...“ řekla příjemným hlasem.
„Taky mě těší,“ usmál jsem se. „Holky, nechcete něco k snědku? Můžu něco narychlo nachystat.“
Obě odmítly, ale postřehl jsem, že Petra mou vstřícnost ocenila. Když jsem se vzdálil do kuchyně, zaslechl jsem útržek hovoru v obýváku. „Máš moc milého muže,“ říkala Petra tlumeně. „Můj Adam by se s občerstvením neobtěžoval. Jak jsi ho ulovila?“
Usmál jsem se. Bylo fajn to slyšet. Nedělal jsem to kvůli chvále, prostě mě bavilo postarat se o ně. Za pár minut jsem přinesl čaj a vedli jsme nenucenou konverzaci. Petra zůstala zhruba hodinku a rozloučila se s příslibem, že „se určitě ještě zastaví“. Nenapadlo by mě, jak vážně to myslí.
Pokusila se mě svést
Po několika dnech se na mém telefonu objevilo neznámé číslo. S povzdechem jsem to zvedl.
„Ahoj, tady Petra,“ ozvalo se radostně. „Promiň, že tě ruším. Tereza mi dala tvé číslo. Prý rozumíš počítačům. Mám problém s notebookem a nevím, co mám dělat. Mohla bych tě poprosit o pomoc?“
Chvíli jsem uvažoval, proč to Tereza udělala, ale usoudil jsem, že to není nic divného. Nebyl důvod odmítat. Souhlasil jsem tedy, byť bez nadšení. Petra mi nadiktovala svou adresu a chtěla, abych se stavil po práci.
Otevřela mi v přiléhavém svetru a legínách. Její byt byl maličký, ovšem útulný. Nabídla mi kávu, zatímco já si prohlížel notebook. Celou dobu jsem na sobě cítil její pohled.
„Jsi opravdu skvělý chlap,“ řekla najednou a sedla si těsně vedle mě. „Tereza má vážně štěstí. Ne každý manžel by se namáhal pomáhat kamarádce své ženy.“
Nuceně jsem se usmál, ale oči jsem nezvedl od obrazovky. Přesto jsem vnímal, jak se Petra posouvá blíž. Najednou mi položila ruku na rameno. „Nechtěl bys něco víc než jen kávu?“ nadhodila svůdně.
Ztuhl jsem. Nejdřív jsem si myslel, že vtipkuje, ale pak jsem se na ni podíval. Výraz v jejích očích mluvil jasně.
„Petro, tohle nepřichází v úvahu,“ řekl jsem rozhodně a odsunul se. „Tereza je má žena a já ji miluju.“
Jen lhostejně pokrčila rameny, jako by ji odmítnutí moc nezasáhlo. Dokončil jsem práci na notebooku a urychleně odešel. Cestou domů jsem cítil směs vzteku, šoku a znechucení. Jak ji mohlo napadnout něco takového? Co si to myslela? Uvažoval jsem, zda to říct Tereze. Chtěl jsem být upřímný, ale rovněž jsem nechtěl dělat povyk. Považoval jsem to za jednorázový úlet a raději mlčel.
Manželka si našla milence
Nedlouho poté jsem jednou přišel z práce dřív. Už na schodech jsem slyšel, že Tereza telefonuje a zní rozčileně, což se u ní stávalo málokdy. Zastavil jsem se před dveřmi.
„Snažila ses, ale nic? Nechápu, vždyť chlapi jsou tak předvídatelní...“ stěžovala si.
Když se z telefonu ozval Petřin hlas, zadržel jsem dech. „Vážně, zkoušela jsem všechno. Tvůj Ivan je buď svatý, nebo je do tebe strašně zamilovaný...“
Tereza si těžce povzdechla. „Svatý? Neříkej. Každý chlap má svou slabinu. Fajn, když to nevyšlo, musíme zkusit něco jiného. Nevzdávám se.“
O co jim jde? Tiše jsem vkročil do bytu. Tereza seděla na gauči s telefonem v ruce a zamyšleně se na mě dívala. Tehdy jsem se rozhodl zjistit víc. Kdykoli to šlo, snažil jsem se naslouchat. A nakonec jsem ji přistihl. Telefonovala s Petrou a říkala, že „musí přidat, protože Dalibor ztrácí trpělivost“.
Takže měla někoho jiného! Tereze jsem nic neřekl, jen jsem si sbalil to nejnutnější a s Filipem se odstěhoval do hotelu. Následně jsem podal žádost o rozvod. Tereza se nebránila a já konečně zjistil, kdo je ten Dalibor. Byl to její dlouholetý milenec. Společně vymysleli, že mě Petra svede, aby byl rozvod kvůli mé nevěře.
Od těch událostí uplynuly dva roky. Být osamělým tátou není jednoduché, ale konečně máme klid. Filip je pro mě vším. A to mi stačí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Jak jíst v padesáti, abyste si jídlo užívaly a nepřibíraly: Rady oblíbených gurmánek Dity a Karolíny
Jak jíst v padesáti, abyste si jídlo užívaly a nepřibíraly: Rady oblíbených gurmánek Dity a Karolíny
Související články
