Facebook
Instagram
Ivana nikdy neměla ráda hřbitovy, ale letos tam zamířila na přání nemocné matky. V mlhavém podvečeru se ztratila, když narazila na hrob dívky, která se narodila ve stejný den jako ona. Zvláštní postava a zamčený hřbitov jí připravily strašidelný zážitek, na který nikdy nezapomene.
„Mami, já tam nechci jít,“ posteskla jsem si, když mě máma poprosila, ať zajdu na Dušičky na hřbitov zapálit svíčku na hrob babičky a dědy. Nikdy jsem neměla hřbitovy ráda, už jako malá jsem se tam cítila stísněně. Ale musela jsem tam s mámou chodit pravidelně – na Dušičky i Vánoce.
Ztratila jsem se mezi hroby a začala panikařit
Když jsem dospěla, řekla jsem mámě narovinu, že ráda zavzpomínám na babičku s dědou zapálením svíčky, ale doma, hezky v klidu. A od té doby mě tam naštěstí nikdo nenutil.
Až letos. Máma byla po operaci, navíc ulehla s virózou a těžce nesla, že se na hrob rodičů nedostane. A tak jsem nakonec souhlasila. „Dobře, zajdu tam zítra po práci,“ řekla jsem s povzdechem. Chtěla jsem se vyhnout víkendu, kdy tam proudí davy lidí. Teď zpětně si říkám, že by to bylo určitě lepší řešení a nemusela bych prožít ten děsivý zážitek.
Bohužel jsem si neuvědomila, že se stmívá tak brzy. Na hřbitov padla navíc mlha a já jsem začala panikařit. I když jsem mámě tvrdila, že si pamatuji, kde hrob leží, ztratila jsem se. Hřbitov je celkem rozlehlý a po těch letech jsem se nedokázala zorientovat. Všechny ty řady náhrobků a cestičky zasypané spadaným listím mi připadaly stejné. Mlha začala houstnout a na několika hrobech hořely svíčky. Začal mi běhat pořádný mráz po zádech. Došlo mi, že jsem asi už na hřbitově sama, a to děsivé ticho mě dusilo. Vzdala jsem tedy hledání rodinného hrobu a snažila se dostat, co nejrychleji pryč.
Tajemný hrob a děsivá postava mě vyděsily
Cestou mi padl do oka hrob s několika svíčkami poskládaných do tvaru srdce. Na kameni bylo vytesáno jméno mladé dívky, která se narodila ve stejný den jako já a dožila se jen dvaceti let. Úplně mě zamrazilo. Přemýšlela jsem, co ji mohlo potkat, když jsem si koutkem oka všimla na konci cesty obrysu postavy. Nejspíš návštěvník, který nechal návštěvu také na poslední chvíli. A tak jsem se rozhodla postavu následovat. Doufala jsem, že mě dovede bezpečně k východu.
Jenže po několika krocích mi postava zničehonic zmizela z dohledu. Vypařila se jako pára nad hrncem. Zavolala jsem: „Haló? Je tu někdo?“ Žádná odpověď. Byl to strašidelný pocit. Srdce mi bušilo jako o závod a musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnila.
Nakonec jsem musela jsem přelézt zeď
Když jsem konečně celá zpocená a vyděšená dorazila k východu, zjistila jsem, že brána už je zamčená. „Ne, ne, ne! Tohle přece není možné!“ zoufale jsem lomcovala klikou. Vytáhla jsem z kabelky mobil, že si zavolám o pomoc. Ale jak na potvoru se po pár vteřinách vybil. Ocitla jsem se v pasti, sama na hřbitově zahaleném do mlhy a tmy. Neměla jsem na výběr, musela jsem najít jinou cestu ven.
Po několika pokusech jsem se konečně vyškrábala na kamennou zeď a seskočila na druhou stranu. Byla to docela výška, ale já o tom vůbec nepřemýšlela. Nechtěla jsem tam být už ani vteřinu navíc. Když jsem dopadla do hromady listí, konečně jsem vydechla úlevou. Měla jsem pořádně zablácené kozačky, roztržené silonky a odřená kolena, ale vůbec mi to nevadilo. Hlavně, že už jsem mohla utíkat odtamtud pryč. Je mi jasné, že na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. A také vím, že na hřbitov mě nikdo dlouho nedostane.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
