Facebook
Instagram
Jakub nevyrůstal v láskyplné rodině a i kvůli tomu se rozhodl, že nechce mít děti. Když jeho manželka neplánovaně otěhotněla, byl to pro oba šok. Časem ale přišli na to, že se jim nic lepšího nemohlo stát.
Vždycky jsem si myslel, že otcovství není nic pro mě. Moje dětství nebylo procházkou růžovým sadem a většinou jsem se musel spoléhat sám na sebe. Rodiče byli stále v práci a moc se o mě nezajímali. Všimli si mě jen tehdy, když byly problémy. Jenže já byl hodný kluk, takže takových situací bylo málo.
Když jsem dospěl, uvědomil jsem si, že jsem hodně jako oni. Bál jsem se, že kdybych měl dítě, automaticky bych opakoval jejich výchovu, a to jsem nechtěl. Raději jsem se rozhodl, že děti mít nebudu.
Těhotenství nás překvapilo
Dlouho jsem hledal ženu, která by sdílela můj názor na rodinu. Bohužel většina žen snila o dětech, takže mé vztahy rychle končily. Nakonec se na mě usmálo štěstí a potkal jsem Jitku (33). Hodili jsme se k sobě. Rychle jsme rozhodli nejen spolu bydlet, ale také se vzít. Neměli jsme pochybnosti, že budeme mít ideální život ve dvou. A tak to fungovalo tři roky, dokud nepřišla rána v podobě nečekaného těhotenství...
Moje žena si tři měsíce ničeho nevšimla. Její menstruace byla nepravidelná, takže ji to neznepokojovalo, dokud se neobjevily další příznaky a ona si nešla koupit těhotenský test. Výsledek byl jasný. Náš život ve dvou skončil...
"Jak se to stalo? Nechci být matkou..." plakala. "Jsem marná ženská. Ani jsem si nevšimla, že jsem těhotná..."
"Ale no tak, prostě sis toho všimla později," snažil jsem se ji uklidnit, i když jsem byl sám dost vystrašený.
"Jsme oba pitomci..." přitulila se ke mně a začali jsme plánovat, co budeme dělat dál.
Svou dceru miluji
Čas do porodu utekl jako voda. Jednu chvíli jsem zjistil, že budu otcem, a hned nato jsem držel v náručí miminko, které na mě tiše koukalo. Tehdy jsem si uvědomil, že tahle malá holčička má jen nás a my ji musíme provést životem lépe, než to udělali naši rodiče.
Dotýkal jsem se jejích malých nožiček a ručiček, vdechoval její vůni a zamiloval se do ní. Vznášel jsem se na obláčku štěstí a kolegové v práci se mi smáli. Byl jsem šťastný. Jen jsem se bál, jestli Jitka zvládne mateřství, protože její nálady byly velmi proměnlivé. Věděl jsem, že tím musíme projít společně. Jen tak to může fungovat.
"Miluji tě," řekl jsem, když krmila Zuzku, a políbil ji na temeno hlavy.
Nemohl jsem z nich spustit oči. Dvě nejdůležitější ženy v mém životě a já jsem za ně zodpovědný. Nemohl jsem to pokazit. V nové roli jsem se cítil překvapivě dobře. Jako by mi byla určena. S nadšením jsem se staral o Zuzku, koupal ji a přebaloval. Byl jsem u její postýlky při každém zaplakání, pokud jsem zrovna nebyl v práci.
Učil jsem se, jak být tátou
"Nespí moc dlouho?" řekl jsem jednou Jitce, když malá spala už dvě hodiny. Začínal jsem se trochu obávat.
"To je normální, ve všech příručkách píšou, že taková miminka spí hodně, pokud je nic netrápí," uklidňovala mě.
Takových situací bylo víc. Učil jsem se na vlastních chybách a moje žena se stala chodící encyklopedií o výchově. Měsíce ubíhaly a já se učil, jak se stát tátou. Pyšně jsem se procházel po sídlišti, vyprávěl Zuzce všechno možné, i když byla asi ještě moc malá, aby něco chápala nebo si pamatovala. Ale co na tom! Alespoň si zvykala na můj hlas a věděla, že jsem její táta. Mohl jsem sledovat její obličej, když spala, poslouchat její žvatlání a tak dále.
Už tehdy jsem věděl, že nebudu jako moji rodiče. Nechtěl jsem mizet na celé dny kvůli práci. Chtěl jsem prožívat všechny etapy života mé dcery. A být tu pro ni a Jitku vždycky, když mě budou potřebovat. Ta se časem lépe sžila s rolí matky a začali jsme si společně užívat to, co nám osud přinesl.
"Možná to tak mělo být..." řekla jednou Jitka. "Možná někdo tam nahoře rozhodl, že rodičovství je náš úděl..."
Zasmál jsem se.
"Tahle nehoda nám trochu zamotala život, ale nelituji. A ty?"
"Já taky ne..."
Dcera je naše všechno
Zuzka rostla a já si stále více uvědomoval, jak nás změnil její příchod na svět. Stala se středem našich životů. Všechno se točilo kolem ní. S velkou radostí jsme sledovali, jak leze, pak dělá první krůčky, říká první slova... Později jsem ji začal učit jezdit na kole a hrát fotbal. Společně jsme také jezdili na výlety.
Já jsem Zuzku vozil do školky a Jitka ji vyzvedávala. Když bylo hezky, trávili jsme společně čas na hřištích nebo v naší malé zahrádce. Dokonce jsem sám vyrobil houpačku pro dceru. Byl jsem na sebe hrdý.
Jednoho dne jsem na hřišti potkal svou ex Magdu (34).
"To je tvoje dítě?" zeptala se a ukazovala na Zuzku.
"Ano, to je moje dcera."
"Takže tě nějaká žena nakonec přesvědčila..." usmála se.
"Asi ano," zasmál jsem se.
Magda byla jednou z těch žen v mém životě, které chtěly dítě, zatímco já odolával. Teď jsem v jejích očích viděl náznak zklamání.
"Vidím, že jsi šťastný."
"Velmi," řekl jsem upřímně.
"Pozdravuj tu šťastnou ženu, která ti dala dítě..." otočila se a šla k prolézačce. O chvíli později jsem viděl, jak jde a drží za ruku malého chlapce. Kousek dál na ni čekal muž s kočárkem. Asi její manžel.
Podíval jsem se na dceru, která stavěla bábovky z písku, a uvědomil jsem si, jak moc jsem získal díky té "nehodě". Byli bychom s Jitkou bez ní tak šťastní, jako jsme teď? Zuzka možná nebyla plánovaná, ale život bez ní si neumím představit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
