Sandra (38): Jako malá jsem si představovala, že budu mít dvě děti. Teď mě myšlenky na mateřství odpuzují

Úděl matky mě vždy tak trochu děsil. Ne snad proto, že bych neměla ráda děti anebo mi chyběla patřičná zodpovědnost. Spíše naopak. Od relativního mládí jsem si dovedla „spočítat“, co vše role rodiče obnáší. Zdaleka přitom nejde jen o praní plen anebo o chlubení se rozkošnými snímky na internetu.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominik (38): Mám pocit, že jsme jako rodiče selhali. Děti si neumí najít kamarády ani vycházet s lidmi

Čím víc jsem o rodičovství věděla, tím víc mě děsilo

Když mi bylo deset, říkávala jsem holkám ve škole, že děti jednou mít budu, a to dvě. Jak jsem k onomu počtu došla, vím docela přesně. Okoukala jsem ho! Většina mých příbuzných měla po dvou dětech a i spolužáci vesměs pocházeli ze dvou dětí. Takže? Žádná věda. Co mají druzí, musím mít i já! Navíc jsem měla představu, že jako žena rodit musím. Dvakrát! Jenže v pubertě přišel zlom.

Čím více jsem o těhotenství a rodičovství získávala informací, tím větší obavy jsem z něj měla. Nelíbily se mi situace, kdy ženy zůstávaly svobodnými matkami nebo když měly více dětí s více muži. Vadilo mi, když si děti pořizovali příliš chudí lidé, a nemohla jsem „rozdýchat“ momenty, kdy jsem v samoobsluze potkávala nevrlé matky, které dětem nepěkně nadávaly místo toho, aby s nimi normálně komunikovaly.

Dalo by se pokračovat. Dohromady mi pak začalo vycházet, že pořídit si dítě představuje nejen radost, ale v první řadě obrovský závazek. Závazek rodičů vůči dětem, které za to, že se narodily, vlastně nemohou. Tehdy mi došel i fakt, že být ženou neznamená povinnost stát se matkou. Naštěstí!

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (34): Moje mateřská rozhodně není dovolená. Pečuji o dvě děti, barák a manžel k nám chce dotáhnout nemocnou tchyni

Spolužačky už vozily kočárky a já pořád nic

Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium a pak chvíli studovala vysokou. O dětech jsem nepřemýšlela a nepočítala s nimi. Do 25 let to ještě šlo, jenže pak přituhlo. Rodiče mě čím dál častěji zpovídali, a když jsem po škole nastoupila do kanceláře, začali se po pár měsících vyptávat, proč s nikým nechodím, proč nemluvím o dětech, proč se nechovám jako ostatní, když Maruška odvedle má dávno druhé mimčo.

Odpověď byla jasná: „Protože nechci.“ Také moje bývalé spolužačky už vozily kočárky, a já jim rozhodně nezáviděla. Dobře jsem věděla, že pořídit si dítě není totéž, jako pořídit si panenku. Dítě není „jen dítě“, ale budoucí dospělý. A to si okolí, dle mého názoru, při všem tom šišláních u kočárku neuvědomovalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Anděla (32): Manžel nechává péči o dvě malé děti jen na mně. Prý má po práci nárok na relax

Dramatické osudy z mého okolí mě ještě víc odradily

Léta běžela a já oslavila třicítku. Bez partnera. Ne snad, že bych chtěla být sama, ale protože se nikdo vhodný neobjevil, odmítla jsem činit kompromisy. Ono těch bývalých spolužaček, které se ještě nedávno radovaly z potomka a dnes jsou svobodné matky, nebylo zrovna málo. Některé se rozvedly, jiné se naopak pyšnily, že mají dětí několik, ale každé s jiným otcem.

Nechápala jsem, protože mému rozumu seděl spíše model pevné rodiny. I proto mi bylo líto, že neplodná kolegyně v práci nemohla se svou starší a kvůli věku už taktéž neplodnou partnerkou Laurou dítě pro změnu adoptovat. Přitom u nich vím, že by šlo o skvělou dvojici, dobrou a stabilní rodinu. Byly by to super matky, jenže…

Obdivovala jsem i Zuzku, nevidomou holku z vedlejšího baráku, která si pořídila dceru Verunku, ale nikdy ji neviděla a neuvidí. Navíc poté, co Verunčin otec utekl s jinou, zdravou ženou, zůstaly na vše samy. Zkrátka, čím více osudů jsem měla možnost sledovat, tím méně se mi mateřství zamlouvalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (35): Nový přítel tajil, že nemá rád moje děti. Když je chtěl pohlavkovat, musela jsem rázně zakročit

Možná jsem zbabělá, ale dítě nechci

Sama jsem vyrůstala v úplné rodině a nechtěla bych vysvětlovat dceři či synovi, že jejich otec na ně nemá čas, protože je „někde jinde“. Zrovna tak bych neuměla přivést dítě do bídy. Mám sice zatím poměrně stabilní práci, ale peněz moc nevydělám.

A další neznámou je i zdraví. Mé, mých příbuzných, potenciálního otce dítěte a jeho příbuzných… Zkrátka, ať už přemýšlím jakkoliv, stále mi vychází, že otěhotnět je podobný risk, jako vsadit do loterie. Jenže zatímco v loterii přijdete maximálně o vsazenou částku, dítě už zpět nikdy nevezmete. Je to člověk jako vy a bude s vámi do konce života. Možná jsem zbabělá, možná až přespříliš inteligentní, ale ten risk si na svědomí vzít nedovedu, třebaže mi mé rozhodnutí okolí leckdy zazlívá. Zvlášť, když dosud neexistuje ani nikdo vhodný, s kým bych potomka počala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (54): Dcera nám oznámila, že nikdy nebude mít děti. Vede totiž milostný život, při kterém nemůže počít

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.