Facebook
Instagram
Jakub se rozhodl začít cvičit a vybral se na lekci tai-chi. I když ho nejdříve zklamalo, že jsou kolem něj jen staré ženy, pak se nestačil divit, jak jsou ve formě. A trošku se začal stydět.
Mám na krku čtyřicítku, ale nepřibírám a kondici mám docela slušnou. Myslel jsem si, že na tom cvičení budu nejlepší. Jak jsem byl naivní...
Začal jsem cvičit tai-chi
Názor na tai-chi jsem měl utvořený na základě několika knih. Je to filozofie pohybu, čerpání energie z přírody a její volný průtok tělem, harmonie, jin a jang. Vliv na zdraví jsem bral jako příjemný vedlejší účinek, nikoli nezbytný. Takový bonus. Na první lekci jsem přišel včas a hned mě čekalo zklamání.
„Dámy,“ začala instruktorka, „vítám vás. Díky těmto cvičením obnovíte pružnost svých páteří...“
Počkat, počkat... opravdu řekla dámy? Místo toho, abych se ozval, jsem se nenápadně rozhlédl po místnosti. A skutečně, byly tam samé ženy. Žádná z nich nebyla můj typ, protože jejich průměrný věk byl daleko nad mými očekáváními. Sakra, budu cvičit s partou babiček...
„Nejdřív vám ve dvou větách povím, co je tai-chi,“ pokračovala instruktorka. „Je to ta nejlepší věc pod sluncem!“ prohlásila s úsměvem. „Tai-chi vám dodá sílu a energii nezbytnou k životu, umožní vám pohyb bez bolesti zad a pomůže vám uvolnit stres a udržet se v kondici v každém věku.“
Dobře, není to tak špatné. To, co říkala o síle a energii, mi dávalo naději. Pak pokračovala, ale už mluvila hlavně o křečových žilách, bolestech zad a práci na zahrádce...
Octl jsem se mezi babičkami
Po úvodu se ukázalo, že pár těch „babiček“, jak jsem je posměšně nazýval, zde není poprvé. Pustily se do krátké ukázky. Fascinovaně jsem sledoval, jak prováděly složité pohyby s úsměvem na rtech. Skromně jsem stál u zdi a snažil se neupoutat pozornost.
Mezitím si další ženy povídaly.
„Já jsem tady kvůli zádům...“ řekla jedna paní, jejíž vlasy byly bílé jako holubí peří.
„Já taky, milá zlatá, já taky,“ odpověděla další.
„Moje vnoučata mě sem poslala a slíbila, že mi zaplatí za cvičení,“ přidala se třetí.
„Mě zase zlobí záda. Chodila jsem k doktorům, ale co oni vědí!“ odfrkla si čtvrtá žena.
Jo... tohle není můj šálek kávy. Instruktorka byla fajn, ale už jí táhlo na šedesátku. Naštěstí pak přišlo ještě pár lidí, včetně dalšího chlapa, mladšího než já, a dvou sympatických mladých žen. Nakonec to není tak špatné. Nepřišel jsem sem sice balit holky, ale kdyby něco, byl jsem připraven.
Babička mě zaskočila
Po přestávce jsme začali cvičit všichni. První na řadě bylo „šroubování žárovek“. Nic velkého, jen otáčení rukama ve vzduchu, ale po minutě jsem měl pocit, že mi upadnou ruce. Pak krátká pauza a znovu to samé. Bylo to o něco lepší, ale stále těžké. Poté jsme se pustili do učení prvních kroků „velké formy tai-chi chuan“. Prvních kroků ze... 108.
Instruktorka nás ujistila, že se všechno naučíme za tři měsíce. Já bych se to raději naučil za týden, ale chápal jsem, že starší dámy by to možná nestihly. Ale stejně to bylo fajn. Začínal jsem se uvolňovat, zvláště když jedna z těch mladších žen cvičila hned vedle mě.
Na závěr jsme dělali cvik na protažení páteře - ruce nahoru, brada k hrudi a pomalu dolů, až se ruce dotkly podlahy. Instruktorka snadno dosáhla na podlahu, já byl také blízko, konečky prstů jsem se téměř dotkl parketu.
Když jsem byl skloněný, nenápadně jsem mrknul doprava, směrem k té mladé ženě. Chybělo jí asi deset centimetrů k podlaze, možná kvůli bujnému poprsí. Nenápadně jsem se podíval dozadu. Ten druhý chlap si nedosáhl ani po kotníky. Pak jsem se podíval na druhou stranu. Hned vedle mě stála jedna z těch starších dam. Dlaně měla položené na podlaze! Zjistila, že ji sleduju, a... mrkla na mě.
Z překvapení jsem ztratil rovnováhu a málem spadl dopředu. Rychle jsem se sebral a začal poskakovat na místě, aby všichni viděli, že jsem ve skvělé formě.
„Pomalu se narovnáme, moji milí... A to je pro dnešek vše!“ řekla vesele instruktorka.
Přepískl jsem to
Doma jsem si celou lekci zopakoval desetkrát, abych si ji dobře zapamatoval, ale necvičilo se mi tak dobře. Tam, mezi ostatními, jsem měl větší motivaci. Byla tam ta prsatice, instruktorka a všechny ty starší, ale fajn ženy.
Doma jsem měl jen kočku. Seděla a sledovala mě, jako by chtěla říct: „Člověče, nepřepínej se, nebo si něco uděláš.“ Měj jsem ji poslechnout.
Druhý den ráno zazvonil budík a já zjistil, že nemůžu vstát z postele. Všechno mě bolelo, dokonce i svaly, o kterých jsem neměl ani tušení, že existují. Bylo to peklo! Pokud je tai-chi tak zdravé, proč jsem se teď nemohl hýbat?
Po patnácti minutách boje s bolestí a křečemi jsem se nějak sebral a odbelhal na nákupy. Naštěstí to s každým krokem bylo lepší. Když jsem dorazil do obchodu, už jsem stál téměř vzpřímeně. Ale pro jistotu jsem se držel vozíku pevněji než kdy jindy.
Je v úžasné formě
Najednou kolem mě projela na plný plyn nějaká starší paní s vozíkem plným nákupů a taškami po stranách. S úžasem jsem v ní poznal tu sympatickou babičku, která na tai-chi položila celé dlaně na podlahu. Byla ve skvělé kondici, to se musí nechat. Potkal jsem ji ve frontě na uzeniny.
„Dobrý den,“ oslovil jsem ji nesměle. „My jsme se viděli na tai-chi, že?“
„No... ano... dobrý den,“ odpověděla překvapeně.
Ale po chvíli mě poznala a na tváři se jí objevil široký úsměv.
„Ach, ano, už si na vás vzpomínám. Vy jste Jakub, že? Já jsem Alena,“ podala mi ruku.
„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se zdvořile.
„Skvěle,“ odpověděla vesele. „Byla jsem na procházce se psem, u zelináře, a až dokončím nákupy a připravím vnukům snídani do školy, jdu na zahradu. Mám tolik energie!“
Jaká hanba! Já se ploužím jako invalida, a ona, o dvacet let starší než já, cvrliká jako ptáček a srší energií. Tajemství Aleniny vitality se brzy vyjasnilo.
„Cvičím už dva roky,“ řekla s úsměvem.
„Aha! Takže mám šanci, že se to taky naučím a získám nějakou energii.“
„Rozhodně. První výsledky uvidíte už po měsíci,“ odpověděla. Pak si vložila uzeniny do vozíku.
„Tak já jdu, mějte se! Uvidíme se zase ve středu večer,“ zamávala mi na rozloučenou.
„Tak ve středu!“ zavolal jsem a přemýšlel, jestli v jejím věku budu také tak vitální. Nic bych proti tomu neměl...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
