Než se Jan stal abstinentem, chodil se svou životní láskou Natálií. Ta s ním zažila mnoho hrozných chvil a nakonec jejich vztah vzdala. Jan doufal, že by se po jeho nápravě mohli dát zpátky dohromady. Natálie to vyloučila, a tak si našel novou dívku, s níž se zasnoubil. Jenže vzápětí si to Natálie rozmyslela.
Byl jsem hovado, nedivím se, že mě Natálie opustila. Už jsem roky čistý a stále jsem doufal, že mě Natálka vezme zpět. Už to ale nedokázala, a tak jsem se zasnoubil s novou dívkou. Jenže v tom se Natálie chtěla vrátit, je to nešťastné načasování.
Natálie byla moje osudová láska
S Natálií jsem chodil tři roky a neskutečně jsem to zvoral. Býval jsem často opilý, hádal jsem se s ní a nebyl na ni moc hodný. Za všechno mohl alkohol a moje nízké sebevědomí, teď už to vím. Prošel jsem si odvykačkou i terapiemi. Nicméně vztah s Natálií se mi nepodařilo zachránit. Dlouho mi dávala šanci, až se tomu sám divím. Musela mě zřejmě doopravdy milovat.
Pak už ale pohár její trpělivost přetekl a já to docela chápu. Jednou v noci jsem rozkopal dveře a řekl jí, že je mi odporná, jak se na mě pořád lepí. Další den se odstěhovala a já se dával rok do pořádku. Myslel jsem si, že se mnou už nikdy nepromluví. Byl jsem moc rád, když se se mnou sešla, abych se jí mohl po roce omluvit. Zůstali jsem přáteli, přestože jsem ji stále miloval. To kvůli ní jsem si nakonec uvědomil spoustu věcí a kvůli ní se snažil změnit k lepšímu.
Ona si ale našla nového přítele a žila pochopitelně dál svůj život. Jednou jsem se jí ve slabé chvilce zeptal, jestli máme my dva ještě šanci. Hořce se tomu zasmála. „Víš, já si dlouho myslela, že překonáme všechno. Pak už to ale nešlo a já se odmilovala, už by to nešlo vrátit zpátky. I kdybys sekal latinu celý život,“ řekla pak. Bylo mi to strašně líto. Stejně jsem se ale snažil hlavně Natálii dokázat, že jsem už lepší člověk.
Potkal jsem fajn holku a chtěl od života víc
Když jsem se zamiloval do Kristýny, tentokrát jsem nechtěl udělat žádnou chybu. Byl jsem pozorný, komunikoval jsem s ní a na nic si nehrál. Už po půl roce jsem Kristýně vyznal lásku a požádal ji o ruku. Nebylo to na truc Natálii, to ani náhodou. Potřeboval jsem se v životě zase někam posunout. Přestat doufat, že se k sobě s Natálií vrátíme. Dát šanci novému „já“.
Pár dní poté, co mi přítelkyně řekla „ano“, jsem potkal Natálii. Nebyla to náhoda, přišla si totiž promluvit. Řekla mi dost zásadní věc. Od té doby, co jsem se jí zeptal na nás dva, nemůže tu myšlenku vyhnat z hlavy. Jenže tehdy jsem znal Kristýnu dva měsíce a ještě jsem nevěděl, co bude zanedlouho následovat. Snažil jsem se bývalku pustit jednou provždy z hlavy.
Teď tu přede mnou stála, kousala se do rtu a hledala správná slova. Nejraději bych ji obejmul a ujistil ji, že tentokrát ji zahrnu vším dobrým, co si zaslouží. Pozná jen moje dobré stránky, už žádné opice, kocoviny a hádky. Místo toho jsem jí řekl, že je pozdě a jsem zasnoubený. Oběma nám bylo do pláče. Já ale nedokážu zradit Kristýnu. Přeci jí neřeknu, že beru svůj návrh zpět?
Mám Natálii nadosah, ale nemůžu zradit snoubenku
Možná to tak mělo být, Natálie si všechno rozmyslela příliš pozdě. Připadám si jako v nějakém tuctovém románu. Vše, v co jsem doufal, mám najednou na dosah. Ale nemůžu k tomu vztáhnout ruku, nechci už být stejný neřád jako dřív.
Svoje sliby plním, je ze mě nový člověk, mám svoje pevné zásady. Jenomže od rozhovoru s Natálií se nemůžu své snoubence podívat do očí. Mám chuť dát si panáka, jako snad nikdy v životě. Vím, že tím bych už ale pokazil úplně všechno.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.