Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Janovi se nelíbilo, jak jeho žena přistupuje k výchově jejich jediného syna, ale dlouhé roky s tím nedokázal nic udělat. Jednoho dne mu ruply nervy a konečně se ozval.
Každé ráno mě budí ty samé zvuky – cinkání hrnců a šustění sáčků na svačinu. Moje žena Alena vždycky vstává dřív, aby našemu synovi připravila jídlo do práce. Jako by si nevšimla, že Adamovi je pětatřicet. Žehlí mu košile, kontroluje, jestli má peněženku, telefon a správně sladěné ponožky. A on nikdy neprotestuje.
Manželka byla vždycky přehnaně starostlivá
„Adame, zapnul sis ten horní knoflík? Nemám ráda, když vypadáš tak neupraveně,“ říká synovi každé ráno.
Obvykle sedím v kuchyni a předstírám, že si čtu noviny. Ve skutečnosti už roky jen otáčím stránky. Sleduju Alenu, jak pobíhá po kuchyni, a Adama, který by měl být dospělý, ale chová se jako malý kluk.
Kdysi si domů přivedl dívku. Byla milá, slušná a hezká. Po jediné návštěvě zmizela. A další taky. Alena pokaždé tvrdila, že se k němu nehodí. Že s nimi bylo něco v nepořádku.
Nikdy jsem neměl odvahu odporovat. Alena byla vždycky silnější. V průběhu let jsem se naučil mlčet a pozorovat. Poslední dobou už to ale nedávám. Dívám se, jak se náš syn zasekl někde v patnácti... a ani si to neuvědomuje.
Dělala za něj úplně všechno
Jedno ráno to bylo jako vždycky „Adame, říkala jsem ti to, tu košili máš špatně zapnutou. Musíš si dát víc záležet. Lidi se dívají, jak vypadáš...“ řekla manželka.
„Mami, ale...“ zkusil Adam něco namítnout.
„Žádné ale! Už jsem ti mockrát říkala, že když jsou knoflíky špatně, límeček se kroutí. Chceš, aby si v práci mysleli, že se o tebe nestarám?“
Bylo to zkrátka ráno jako všechna předchozí. Alena podala Adamovi svačinu v igelitovém pytlíku, upravila mu límeček a pak šla do jeho pokoje ustlat postel. Dokázal jsem si živě představit, jak mu rovná peřinu a načechrává polštář, aby byl přesně uprostřed.
Vstal jsem od stolu. Dřív než stačila něco říct, zakřičel jsem: „Přestaň se k němu chovat, jako by mu bylo pět!“
Podívala se na mě, jako kdybych se zbláznil. „A kdy jsi o něj projevil zájem ty?“ vyjela na mě. „Jenom já ho opravdu miluju!“
Nastalo ticho. Adam stál se sklopenou hlavou a vypadalo to, že se co nevidět rozpláče.
„Vidíš, jaký je citlivý?“ zvyšovala hlas Alena. „Chceš, aby ho tenhle svět rozcupoval? A to jen proto, že si myslíš, že chlap má být tvrďák?“
Neodpověděl jsem. Jen jsem se díval na Adama, na jeho sevřené rty. A pak řekl něco, co bych od něj nečekal: „Možná bych si měl promluvit s nějakým terapeutem...“
Alena na něj zůstala zírat, jako by právě oznámil, že odjíždí do tibetského kláštera. „Co prosím? S kým jako?“
Adam ale už neřekl nic...
Syn se chce změnit
Po té hádce se něco změnilo. Adam začal odcházet z domu dřív, vracel se o něco později. Tehdy jsem ještě netušil, že opravdu začal chodit na terapii.
Alena dělala, že se nic neděje. Dál mu chystala svačiny, on jen kýval hlavou a zíral z okna. Ale jednoho večera to prasklo. „Adame, co se děje?“ zeptala se najednou. „Už si ani nepovídáme...“
„Mami, já už s tebou nemůžu dál bydlet. Musím se postavit na vlastní nohy.“
„A kdo ti bude vařit? Kdo ti nakoupí?“
Sledoval jsem, jak se Adam narovnal, podíval se jí do očí a klidně řekl: „Já se dusím, mami.“
V tu chvíli jsem v jeho hlase poprvé zaslechl sílu. Věděl jsem, že tentokrát už Alena nevyhraje.
Vzal život do svých rukou
Uběhlo pár měsíců. Adam stále chodil na terapii. Oba jsme to věděli, ale jen já jsem to dokázal přijmout. Pro Alenu to bylo něco ostudného. Jenže Adam konečně začal dospívat.
Jednoho večera, když Alena dělala jeho oblíbené palačinky, se Adam postavil do dveří kuchyně a řekl: „Za dva týdny se stěhuju. Našel jsem si podnájem kousek od práce. A nějaký čas se neozvu.“
Alena ztuhla. Podívala se na něj jako na cizího člověka. „Co to říkáš?“ zašeptala. „To je nějaký vtip?“
„Potřebuju mít svůj prostor,“ pronesl rázně.
Tehdy jsem viděl, jak Alena zbledla. Opřela se o kuchyňskou linku, jako by se jí podlomila kolena. „Zabil jsi mě. Zabil jsi vlastní matku...“
Neřekl jsem nic. Jen jsem udělal pár kroků k synovi, položil mu ruku na rameno a zašeptal: „Jsem na tebe pyšný.“
Neusmál se, ale přikývl...
Zůstali jsme sami, ale tak to má být
Po jeho odchodu je náš dům tichý. Už se neřeší, co bude Adam jíst, kde nechal boty. Alena pořád vstává brzy ráno. Nakukuje do jeho prázdného pokoje. Sedá si na kraj jeho postele a rovná přehoz.
Jednoho večera přišla do kuchyně v županu, sedla si ke stolu a zeptala se: „Myslíš, že se někdy vrátí?“
Podíval jsem se na ni, ale chvíli jsem mlčel. „Nevím. Ale je dobře, že odešel...“
Alena zmlkla. Vypadala jako žena, která zůstala úplně sama. Protože takovou i byla. I když jsem tam pořád byl já, ona mě nikdy doopravdy neviděla.
V noci, když jsem nemohl usnout, jsem myslel na Adama. Na to, jak ten strach v sobě dusil celé roky. A že se ho konečně dokázal zbavit. Začal žít. A já... já jsem poprvé po letech cítil klid...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
