Monika (54): Manžel mě varoval, že nemám dělat všechno, co synovi na očích vidím. Měl pravdu, vymstilo se mi to

Kdy jsem poprvé spatřila svého syna, hned jsem věděla, že udělám cokoli, jen aby byl šťastný. Byla jsem velmi mladá, když se narodil, a neuvědomovala jsem si, že děti potřebují víc než jen lásku a dárky.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (52): Syn se odstěhoval do Austrálie a došlo mi, jak jsem najednou osamělá. Hledám způsoby, jak se dostat z téhle pasti

Svého syna jsem jen rozmazlovala

Ondřej byl moje zlatíčko. Nedokázala jsem mu říct „ne“. Když plakal, dostal, co chtěl. Když se mu něco nelíbilo, okamžitě jsem se to snažila změnit. Jeho smutek mě bolel víc než cokoli jiného.

„Musíš mu občas říct ‚ne‘,“ opakoval můj manžel Pavel. „Nemůže mít všechno.“

Ale já to nechápala. Chtěla jsem, aby měl lepší život než my. Proto jsem dělala všechno, aby se Ondřej nikdy nemusel o nic starat. Chodil do soukromé školy, nosil značkové oblečení, jezdil na luxusní dovolené. Pavel to všechno sledoval s odstupem. Nikdy se mi do výchovy nevměšoval ani se mi nesnažil odporovat. Možná proto, že věděl, že bych ho stejně neposlouchala.

K osmnáctým narozeninám jsem Ondřejovi koupila limitovanou edici hodinek. Byly tak drahé, že jsem si na ně musela vzít malou půjčku. Dospělost je přece velký milník – chtěla jsem, aby dostal něco výjimečného.

„Koupila jsem mu dárek,“ oznámila jsem manželovi s úsměvem, když jsem se vrátila domů.

„Neříkej, že zase něco drahého.“

„Osmnáctiny jsou jen jednou za život.“

„On si těch věcí neváží,“ povzdechl si Pavel. „Dáváš mu všechno. Co myslíš, že se stane, až s tím přestaneš?“

„Proč bych měla přestat? Je to můj syn. Je snad špatné chtít, aby měl lepší život než my?“

„Výchova není jen o dávání. Je to i o tom, že ho naučíš úctě, vděčnosti a... tomu, že si v životě musí věci zasloužit.“

„Nekaz mi to. Má to být jeho výjimečný den...“

Pavel zakroutil hlavou a odešel z kuchyně. Podívala jsem se na krabičku s hodinkami, pohladila prstem mašli a povzdechla si. Možná měl pravdu, ale já prostě neuměla žít jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (74): Můj syn před lety adoptoval chlapečka. Bohužel se ukázalo, že geny skutečných rodičů nelze potlačit

Syn mě začal ignorovat

Ondřej dospíval a já se dál snažila, aby jeho život byl dokonalý. Nemusel pracovat – měl se soustředit na studium. Když odmaturoval, dostala jsem ho na tu nejlepší vysokou školu v hlavním městě. Pronajala jsem mu byt v centru a dala svoje auto. Do práce jsem začala jezdit autobusem, občas mě vozil manžel.

Ze začátku mi Ondřej volal každý den. Vyprávěl mi o škole a nových kamarádech. Posílala jsem mu balíčky s jeho oblíbenými pochoutkami a pravidelně ode mě dostával peníze. Přesto jeho telefonáty ustávaly. Čím dál častěji mi to nebral nebo odpověděl jen krátkou zprávou: „Zavolám později... Teď nemůžu, mami...“

Jednoho dne jsem se rozhodla mu zavolat. Už se neozval celý týden, začínala jsem o něj mít strach. Po třetím zazvonění to zvedl.

„Ahoj, zlato! Jak se máš?“ vyhrkla jsem.

„Mami, teď nemůžu mluvit,“ řekl rychle.

„Ale počkej, já jsem jen chtěla...“

„Mám něco na práci. Pak se ozvu.“

„Ondřeji...“ nedořekla jsem, protože zavěsil.

Večer mi přišla zpráva. Krátká a jasná: „Stěhuji se do zahraničí. Natrvalo.“

Mohlo by Vás zajímat:

Danuše (71): Můj syn si v životě pěkně zavařil. Nedal na moje rady a teď to vidí na vlastní kůži

Odjede do zahraničí

Nemohla jsem tomu uvěřit. Okamžitě jsem vytočila jeho číslo. Nezvedl to. Psala jsem mu zprávy, ale neodpověděl. Ráno jsem mu zkusila zavolat znovu. Tentokrát hovor přijal. „Ondřeji, co to má znamenat?“ zeptala jsem se rychle, než to zavěsí.

„To znamená, že odjíždím...“ pronesl suše.

„Ale co my? Budeš nám volat, navštěvovat nás?“

V telefonu bylo chvíli ticho. „Mami... budu mít hodně práce. Nemůžete mě držet při sobě celý život.“

„Ale... vždycky jsme si byli tak blízcí...“

„To si myslíš ty...“ dodal.

Nevěděla jsem, co říct. V jeho hlase jsem cítila podrážděnost, jako by tenhle rozhovor pro něj byl jen nepříjemná povinnost. Cítila jsem, že něco končí...

Mohlo by Vás zajímat:

Lydie (51): Syn je celý jeho otec. Je smutné pozorovat, že moje výchova byla k ničemu

Ztratila jsem svého syna

Ubíhaly týdny, pak měsíce. Ondřej nevolal. Na zprávy mi odpovídal čím dál méně a stručněji. Každý den jsem čekala, že zavolá, zeptá se, jak se mám. Ale on mě už nepotřeboval.

„Tohle jsi přeci chtěla,“ připomněl mi Pavel. „Aby tě měl rád za to, co mu dáváš. Ale teď, když má všechno, už tě nepotřebuje.“

Rvalo mi to srdce. Nedokázala jsem se s tím smířit. Pořád jsem Ondřejovi psala, pořád jsem věřila, že si to rozmyslí. Nakonec přestal odpovídat úplně.

„Moniko, musíš s tím přestat,“ řekl mi jednou Pavel.

„Ale já ho miluju...“ zašeptala jsem.

„A on tebe?“

Zmlkla jsem. Pavel měl pravdu. Můj syn si na mě nenašel čas, neměl pro mě místo ve svém novém životě. Podívala jsem se na svého manžela s beznadějí. „Kdybych mohla vrátit čas... co bys udělal jinak?“

„Nechal bych ho učit se z vlastních chyb,“ odpověděl. „Ty jsi ho chtěla uchránit před skutečným životem.“

Ondřej se nenaučil milovat nás. Miloval jen to, co od nás dostával. Každý den sedím s mobilem v ruce a čekám, jestli se neozve. Píšu mu vždy, když má svátek nebo narozeniny. Občas odpoví a poděkuje. Tehdy na chvíli cítím kousek spojení, ale je umělé, chladné. Jako by psal jen z povinnosti, ne z lásky. Nevím, jestli od něj ještě někdy uslyším: „Chybíš mi.“

Ale nejvíc mě bolí, že mě možná nikdy doopravdy nemiloval...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (53): Syn doma bez vyzvání nehne ani prstem. Budu mu muset udělit životní lekci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.