Jarda (50): Kvůli sousedovi a jeho kulinářskému (ne)umění se nedá žít. Zápach z jeho bytu se šíří po celém domě

Když jsem se ve čtyřiceti oženil, a společné konto s manželkou konečně dosáhlo skrze soustavné šetření na pořízení vlastního bytu ve větším městě, málem jsem omdlel radostí. Dojíždět do práce z venkova se mi vůbec nelíbilo a lehká rozhodně nebyla ani častá údržba malinkého domku po rodičích. A tak jsme šetřili a šetřili, až se před našimi zraky jednoho dne vyrýsovala naděje pro lepší život. Domeček byl prodán, vybraný byt ve městě pořízen. Jen už nikdo nemohl tušit, že onen „lepší život“ bude s pořádným háčkem…

Mohlo by Vás zajímat:

Saša (44): Měla jsem nehodu, když jsem řídila auto sousedky. Nebyla to moje vina, ale ona po mně chce peníze na opravu

Byt jsme dlouho vybírali a vše vypadalo skvěle

Zakoupený byt se nalézal v šestém patře paneláku, přičemž hned dopředu musím zdůraznit, že jsme se s výběrem rozhodně neunáhlovali. Ve hře tehdy byly i jiné. Zvolený nás však lákal nejen klidnou ale současně dostupnou lokalitou a výhodnou cenou, ale i tím, že se místní nájemníci zdáli být klidní. Většinou totiž šlo o starší lidi v důchodu anebo o mladé pracující lidi, kteří se domů chodili pouze umýt a vyspat. Protože se možnosti líbily i manželce, bylo rozhodnuto. Do pár dní jsme byli přestěhovaní a vše se zdálo dokonalé. Vždyť jen cesta do práce nám trvala místo hodin minuty a v zimě jsme už nemuseli utrácet vysoké sumy za topení. Dokonalost. Jenže, jak se říká „nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně.“ V našem případě k bytu.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (49): Každé ráno jsem poslouchala divné zvuky od souseda. Za jeho hlasitými skřeky bylo ale něco jiného, než jsem si myslela

Zapáchá celý dům

Přibližně po roce se do sousedních prostor na patře nastěhoval nový majitel. Jakýsi Hugo. Už od pohledu podivín okolo třicítky, který z bytu málokdy vycházel a žil z peněz, kdo ví odkud. S manželkou jsme se takovému stylu sice podivovali, ale nakonec padlo rozhodnutí, že nám do jeho způsobu žití nic není. Chvíli byl klid. Jenže už za pár dní vše začalo! Po jindy klidných a snad i svým způsobem voňavých chodbách se náhle linuly podivné pachy.

„Smrdí to jako vyvařené ponožky,“ hodnotila žena „vůni“ chodby hned, jak přišla z práce a její nos dostal zásah. Myslel jsem, že šlo o náhodu, jenže v dalších dnech situace gradovala. Dokonce i někteří sousedé z ostatních pater se nás brzy začali vyptávat, cože to v baráku tak divně smrdí a jestli prý něco nevaříme. Krčili jsme rameny a ujišťovali, že od nás onen puch rozhodně nejde, ačkoliv z našeho patra ano.

Čím více podivných výparů po chodbě šlo, tím jasnější bylo, že jde o nějaké gastronomické pokusy. „Třeba je ten Hugo internetový kuchař a točí z domova videa,“ řekl jsem, jenže manželka se zamračila. „Jo, pěkný kuchař. Ledaže by chtěl svými dobrotami dostávat lidi do hrobu. Vždyť to, co tam matlá, nemůže být poživatelné!“ rozčilovala se. Nejhorší však bylo, že brzy už nešlo ani normálně vyvětrat. Smrady od sousedního bytu se k nám dostávaly i venkem přes okna a některé „dobroty“ opravdu „voněly“ tak, až zvedaly žaludek.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (48): Baví mě pozorovat sousedku, která střídá milence jak na běžícím pásu a v domě má pěkný šrumec

Asi se budeme muset odstěhovat

Fakt, že v případě našeho souseda jde skutečně o kuchaře packala nikoliv influencera, potvrdila ohlášená kontrola stoupaček. Když totiž údržbářům Hugo otevřel, málem všichni padli. Do věci se poté aktivně vložil i další soused, kterému mezi tím došly nervy. Hugo chvíli nechápal, ale nakonec pustil do bytu nejen souseda a údržbáře, ale i nás. Zážitek to byl ohromný. Všude se válely rozházené potraviny, přičemž šok nastal, když jsme chtěli vědět, cože pořád vaří a jestli mu nevadí, že to zřejmě neumí. Pohotově odpověděl, že ne a rovnou nás pozval na večeři!

S ucpanými nosy jsme všichni odmítli a další den s ženou doufali, že mu bude z předešlého dne trapně a polepší se. Jenže nikoliv. Hugo ve svém kulinářském (ne)umění pokračuje dodnes a nic s ním nedovede udělat ani předsedkyně družstva. Prý to nejde. Upřímně, já bych mu nejraději vyjednal sezení u psychiatra, jenže na můj názor se nikdo neptá. A tak nezbývá, než se buď odstěhovat anebo i nadále přicházet a odcházet s „kolíčkem“, vlastně rukou na nose…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Blažena (69): Stačil metr a nemusela jsem být na světě. Moji sousedi nechali bez dozoru syna se vzduchovkou