Jarmila (63): Zatmění Slunce mi přineslo zprávu, která změnila můj život. Roky jsem čekala, až mě zase někdo bude potřebovat

O zatmění Slunce se v našem domě mluvilo celé dny dopředu. Sousedé plánovali, kde a s kým budou sledovat ten úkaz. Nijak jsem se na zatmění nepřipravovala. Nebylo s kým. 

Moje dcera žila už roky svůj vlastní život v jiném městě. Mně zůstaly jen rituály, které mi pomáhaly přežít dlouhé dny - zalít květiny, uvařit si kafe, sednout si na balkon a koukat na svět. Vždycky jsem si říkala, že mi to tak vyhovuje. Nechci být nikomu na obtíž. A abych byla upřímná, mlčení je někdy lepší než hádky...

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (59): Moje dcera chce být náhradní matkou, ale já s tím nesouhlasím. Bojím se, co to s ní udělá

Blížilo se zatmění Slunce

Když mělo dojít k zatmění Slunce, cítila jsem v sobě jakési napětí. Udělala jsem si kafe, ale nesedla jsem si na balkon, jako to dělám vždycky. Neměla jsem náladu koukat se na zatmění. Zdálo se mi, že mám dost své vlastní temnoty. Chtěla jsem prostě jen být a nic neřešit.

A v tu chvíli mi zavibroval mobil. Kdo mi může psát zrovna teď? Na displeji svítilo jméno, které jsem nevyslovila už dlouho. „Mami, čekám miminko. Přijedeš mě navštívit?“ stálo v té zprávě. Zírala jsem na ta slova, jako by byla v cizím jazyce.

Moje dcera Martina se před pěti lety sbalila a odešla. Byly jsme rozhádané, zraněné, a obě jsme byly přesvědčené o své pravdě. Od té doby mi nevolala, nepsala. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se kolem sebe. V tu chvíli došlo k zatmění Slunce, protože v obýváku se rozhostilo šero. Svět kolem mě potemněl, ale já měla pocit, že se děje pravý opak. V té tmě se zrodil nový začátek...

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (60): Dělala jsem všechno pro to, aby moje dcera měla dokonalý život. Zradila mě, v osmnácti otěhotněla a dítě si nechala

Dcera mě potřebuje

Držela jsem mobil v ruce a najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem po tom celou tu dobu toužila. Nikdy jsem nebyla dokonalá máma. Udělala jsem spoustu chyb, stejně jako ona. Ale přes všechno, co jsme si řekly, nebo spíš neřekly, pořád to byla moje holčička. A teď čekala dítě. Moje vnouče...

V tu chvíli jsem věděla, že ať už se stalo cokoliv, nemůžu ji v tom nechat samotnou. Cítila jsem v sobě tu dávno zapomenutou potřebu být něčí oporou, být zase pro někoho důležitá. A pak vyšlo Slunce. Bylo to zvláštní. Jako by se kromě Slunce vrátila i naděje.

Martině jsem neodpověděla hned. Ne proto, že bych nechtěla. Jen jsem potřebovala čas, abych si tu chvíli uložila do paměti. Abych si dovolila uvěřit, že to není sen. Pak jsem jí odepsala jen krátce: „Ano, přijedu. A moc ráda.“

Ten den se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Zatmění Slunce mi vrátilo dceru. Došlo mi, že i ty nejtemnější chvíle někdy přinesou světlo...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (65): Dcera se chce vdávat, ale já z toho radost nemám. Drby, se kterými přišla sousedka, mi nedají spát

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.