Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Kristýna se vždy snažila, aby se její dcera měla dobře a vedla úspěšný život. Proto těžce nesla, když jí dcera v osmnácti řekla, že je těhotná a dítě si chce nechat. Následovala hádka a Kristýna svou dceru od té doby neviděla.
Chtěla jsem být vnímána jako manželka váženého muže a matka dokonale vychované dcery. Moje dcera Alice měla mezi svými vrstevníky vynikat. Byla vždy upravená, zdvořilá, chytrá. Od dětství jsme ji zapisovali na jazykové kurzy, posílali na vzdělávací tábory a učili ji dobrým mravům. Nemohla jsem dovolit, aby svůj život promarnila hloupostmi.
Každý den jsem dbala na to, aby bylo všechno na svém místě. Oběd byl vždy včas, byt zářil čistotou a já byla dokonale upravená a s úsměvem na tváři. Měla jsem pocit, že mě lidé obdivují. Kamarádky mi říkaly, že mám dokonalý život, a já to přijímala s uspokojením.
Dcera mě šokovala
To ráno začalo jako každé jiné. Stůl byl prostřený ke snídani, bytem se linula vůně čerstvě uvařené kávy. Alice si sedla ke stolu naproti mně. Bylo jí už osmnáct, takže rozhovory s matkou pro ni nebyly nijak zvlášť zajímavé. Ale já se vždy snažila prohodit s ní alespoň pár slov.
„Uvažovala jsi už o výběru vysoké školy?“ zeptala jsem se.
Podívala se na mě zvláštním pohledem. Odložila vidličku a řekla: „Mami, jsem těhotná.“
Nejdřív mi to nedošlo. Podívala jsem se na ni a nervózně se zasmála. „Velmi vtipné,“ řekla jsem. „A teď se vraťme k normální konverzaci.“
„Já ale nežertuji.“
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Moje holčička, která měla před sebou skvělou budoucnost, mi právě říká, že všechno zničila? Ne, to není možné. „Co to říkáš?“ vyjela jsem na ni. „To musí být nějaké nedorozumění.“
„Ne, mami. Opravdu jsem těhotná.“
Zírala jsem na ni, byla jsem v naprostém šoku. Pak jsem pocítila, jak ve mně roste hněv. Jak mi to mohla udělat? Měla být lepší než já, měla studovat, cestovat, dosáhnout úspěchu. A teď co? Stane se z ní náctiletá matka?
Dcera si zničila život
„Kdo je otec?“ zeptala jsem se ostře.
Alice se podívala na své ruce. „Nechci o tom mluvit,“ odpověděla tiše.
„Nechceš? Je to nějaký nezodpovědný spratek?“
„To není tvoje věc,“ odsekla.
„Poslouchej mě dobře. Máš jen jednu možnost. Nedovolím, aby sis kvůli jedné hlouposti zničila život. Po porodu dáš to dítě k adopci.“
Podívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. „To neudělám,“ řekla klidně.
„Musíš,“ naléhala jsem. „Neuvažuješ racionálně. To pro tebe znamená konec normálního života.“
„Ne, mami. To dítě je moje a já ho vychovám.“
Tohle se přece nemělo stát. Nemohla jsem dopustit, aby jeden hloupý omyl zničil vše, na čem jsem tak dlouho pracovala.
„Jestli je to tak, nemáš tady co dělat,“ vyklouzlo mi z úst.
Alice zbledla. „To myslíš vážně?“
„Ano. Nebudu se dívat, jak si ničíš život. Nemůžu být součástí téhle frašky.“
„Celý život jsem si přála, abys na mě byla pyšná. Ale teď vidím, že to není možné. Nechceš dceru. Chceš trofej...“ pronesla. Pak se otočila a odešla. Její obličej jsem měla pořád před očima, nechápala jsem, odkud se to v ní vzalo...
Manžel stál na její straně
Odpoledne se vrátil manžel. „Stalo se něco?“ zeptal se, když viděl, v jakém jsem rozpoložení.
„Alice je těhotná,“ řekla jsem.
Strnul. Dlouze se na mě díval, jako by se ujišťoval, že to není vtip. „Těhotná?“ zopakoval tiše.
Přikývla jsem. „Řekla jsem jí, že to dítě musí po porodu dát pryč.“
Manžel si těžce povzdechl a posadil se. „A co na to Alice?“
„Samozřejmě odmítla. A víš, co mi řekla? Že nejsem její matka, jen někdo, kdo ji chce ovládat.“
„Kristýno... možná bychom si to měli promyslet...“
Podívala jsem se na něj nevěřícně. „Tady není co promýšlet! Naše dcera si ničí život a ty se s tím chceš smířit?“
„Možná bychom jí měli nějak pomoct. Třeba to zvládne...“
Cítila jsem, jak ve mně vře krev. „Pomoct? S čím? Celý život jsem se snažila, aby měla to nejlepší. A teď to má zahodit?“
Manžel si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Víš, co mě děsí nejvíc?“ řekl po chvíli. „Ne to, že je Alice těhotná. Ale jak na to reaguješ ty...“
Dcera si to dítě nechala
Druhý den ráno jsem Alici našla v předsíni, sbalenou a připravenou k odchodu. „Co to děláš?“ zeptala jsem se chladně.
„Když pro tebe už neexistuji, nemá smysl tady zůstávat,“ odpověděla klidně.
„Nebuď směšná,“ odsekla jsem. „Kam chceš jít?“
„Ke kamarádce,“ odvětila. „A pak se uvidí.“
„Nechci tě vidět, dokud nedostaneš rozum!“
Přikývla, jako by to čekala. „Dobře,“ řekla. „Sbohem, mami.“
Otočila se a odešla. Stála jsem nehybně a zírala na dveře. Opravdu odešla. Čekala jsem, že se vrátí, že si to rozmyslí. Uplynul den, pak týden. Nevrátila se. Můj manžel už se mnou o tom nemluvil. Jen jednou, když jsem řekla, že Alice musí nést následky svých rozhodnutí, odpověděl: „A ty zase svých.“
Uběhly roky. A pak mi jednoho dne manžel řekl: „Alice se má dobře. Má úžasnou dceru Magdu.“
A tehdy se ve mně něco zlomilo. Napsala jsem jí. Odpověděla až za několik dní: „Je příliš pozdě, mami.“
Některé chyby už nejde napravit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
