Facebook
Instagram
Jasmína se vdala za muže, který je podle všech měřítek dokonalý. Až po svatbě ale zjistila, že ho vlastně nemiluje. A co teď? Má mu říct pravdu? Nebo by se měla celý život přetvařovat?
Stalo se to před dvěma týdny. Vrátili jsme se ze svatební cesty v Egyptě. Ráno šel můj manžel Martin (29) do práce a já jsem se pustila do vybalování zavazadel. Vysypala jsem všechno špinavé prádlo na podlahu v koupelně.
Vzala jsem do ruky Martinovu košili a ucítila jeho pot – ostrý a nepříjemný. A najednou jsem si uvědomila, že ho nemiluji.
Bylo to prozření?
Dala jsem věci do pračky, pustila ji a šla do kuchyně. Udělala jsem si kávu a pronesla nahlas: „Jasmíno, něco tady nehraje...“ Začala jsem si vybavovat okamžiky, které mě dříve dělaly šťastnou: náš první polibek, první společná noc, žádost o ruku, svatba, potápění v Egyptě… A nic. Prázdno. Žádné emoce...
Martina znám dva roky. Byla jsem přesvědčená, že je to láska na celý život. Ale teď jsem si nedokázala odpovědět na otázku, jestli jsem ho někdy opravdu milovala. Možná mi jen lichotilo, že se o mě zajímal. Je pohledný, inteligentní a sportovní typ. A navíc je lékař. Sen každé matky o manželovi pro dceru...
K tomu všemu je skvělý milenec. Ale zřejmě jsem zaměnila sexuální uspokojení za lásku. Když mi dal nádherný prsten, už nebylo cesty zpět. Jenže až do toho okamžiku v koupelně jsem věřila, že Martina miluji.
A teď jsem seděla a přemýšlela, co bych měla udělat. Předstírat? Říct Martinovi pravdu? Utéct? Žádné řešení se mi nezdálo správné...
Nikdo mi nerozumí
Odpoledne jsem vytáhla na kávu Kateřinu (27), svou nejlepší kamarádku.
„Jaké to bylo? Povídej!“ usmála se.
Zmlkla, když viděla, že mi po tvářích tečou slzy.
„Něco ti udělal? Uhodil tě?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale nedokázala jsem říct ani slovo. Nakonec jsem ze sebe vypravila, že ho nemiluji a nevím, co mám teď dělat.
Kateřina byla ohromená.
„Jak ho můžeš nemilovat? Doktora Martina, pana dokonalého... Všechny ženy ho milují, a ty – jeho manželka – ne? Máš jen nějakou depresi, to přejde.“
Vůbec mi nepomohla. Už jsem se raději nikomu jinému nesvěřovala, protože jsem věděla, že reakce budou podobné. Že jsem jen náladová, že nevím, co chci, jen panikařím a brzy to přejde...
Nemůžu ho vystát
Vrátila jsem se domů a jen tak jsem seděla v obýváku. Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk klíčů v zámku. Martin radostně vrazil do bytu s kyticí květin.
„Zlato, dnes je to deset dní od naší svatby! Oblékni se, vezmu tě na večeři!“ zvolal a začal mě líbat na krk.
Snažila jsem se ze všech sil přesvědčit sebe sama, že se mi to líbí, že mi srdce skáče radostí, že něco cítím... Ale nešlo to. Jako by se mě dotýkal někdo cizí. Ten večer jsem Martinovi pravdu neřekla. Vymluvila jsem se na bolest hlavy a únavu z cesty.
V noci jsem se snažila ležet co nejdál od něj. Najednou jsem nemohla snést dotek jeho kůže.
Druhý den ráno jsme se spolu nasnídali, Martin mě políbil a šel do práce. A já jsem se zachovala jako zbabělec. Nemohla jsem se svému manželovi podívat do očí a říct mu pravdu. Neměla jsem odvahu. Sbalila jsem si věci. Nebylo jich moc, většina zůstala v mé garsonce. Snubní prstýnek jsem položila na stůl v obýváku, hned vedle dopisu na rozloučenou...
Ještě to neskončilo
Dopis jsem nepsala už spoustu let. Chvíli jsem s tím bojovala, ale nenapadlo mě lepší řešení.
„Martine, musela jsem odejít. Není to tak, že jsem ti lhala. Že jsem jen předstírala, abych se stala tvou ženou. Opravdu jsem byla přesvědčená, že tě miluji a že jsi ten pravý. Nevím, co se stalo. Nedokážu to vysvětlit.
Včera ráno jsem si uvědomila, že tě nemiluji. Nemůžu s tebou zůstat, protože by to byl život postavený na lži. A nakonec by nás to oba zničilo. Musím to ukončit teď. Doufám, že mi jednou odpustíš. Nechtěla jsem ti ublížit. Omlouvám se...“
Odjela jsem do své garsonky, hodila do tašky pár čistých věcí a několik knih. Na nádraží jsem nasedla do prvního vlaku, který přijel. Potřebovala jsem prostě utéct a bylo mi jedno, kam jdu.
Poslala jsem zprávu mámě a sestře: „Odešla jsem od Martina. Uvědomila jsem si, že ho nemiluji. Na čas odjíždím. Ozvu se.“
Pak jsem vypnula telefon a najednou jsem pocítila klid.
Už dva týdny bydlím v malém penzionu. Čtu, procházím se. Ještě jsem nenašla odvahu zavolat Martinovi. Ale brzy to budu muset udělat, protože od napsání toho dopisu se hodně změnilo.
Jsem těhotná...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
