Jindřich (37): Uvízl jsem na několik hodin ve výtahu. Na tenhle děsivý zážitek nikdy nezapomenu

Byl to úplně obyčejný den. Zdržel jsme se dlouho v práci, venku hnusně, těšil jsem se jen na sprchu a jídlo. Panelák, ve kterém bydlím, je starý, ale výtah většinou funguje. Nastoupil jsem, zmáčkl tlačítko a přemýšlel, jestli si objednám jídlo, nebo se donutím něco uvařit. A pak se najednou ozvala rána.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (41): Ve výtahu jsem strávila nejděsivější půlhodinu života. Dodnes nevím, co ty zvuky měly znamenat

Tlačítka nefungovala

Zhaslo světlo, výtah se prudce cuknul a zastavil. V první vteřině jsem si myslel, že se prostě jen lehce houpnul, ale ne. Stál. Zmáčkl jsem tlačítko do patra, pak jiné patro. Nic. Bylo ticho. „Pohoda, to se občas stává,“ říkal jsem si. Zmáčkl jsem alarm. Žádný zvuk. Zkusil jsem ho ještě jednou, ale nic se neozvalo. To už mi začalo být trochu divné. Vytáhl jsem mobil, jenže sotva jsem rozsvítil displej, zjistil jsem, že mám pět procent baterie.

A teď co? Zavolat pomoc? Nebo šetřit baterku, kdyby to trvalo déle? Zkusil jsem číslo na správce domu, ale hned spadlo do hlasovky. Síla signálu mizerná. Rychle jsem napsal kamarádovi, že jsem uvízl ve výtahu a odeslal zprávu. Ale neviděl jsem, jestli došla. Signál kolísal a nemohl jsem vědět, jestli ji kamarád četl.

Pokusil jsem se uklidnit. Žádná panika. Dýchal jsem, soustředil se. Ale minuty se táhly. Když jsem zkusil znovu zmáčknout alarm, došlo mi, že je to úplně jedno. Nikdo mě neslyšel. Vzduch ve výtahu se nezdál špatný, ale měl jsem pocit, že se mi hůř dýchá. Pocit, že jsem v pasti, se pomalu dostával do hlavy.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (44): Přítelova nevěra praskla kvůli sousedovi. Když jsem otevřela dveře výtahu, nestačila jsem se divit

Jako by se to nikdy nestalo

Zkusil jsem zabouchat na dveře. Nic. Kopnul jsem do nich, až se kov otřásl, ale ticho. Nikdo nešel kolem, žádné kroky, žádné hlasy. Bylo pozdě večer, většina sousedů už asi spala. Nebo poruchu výtahu nikdo neřešil. Co když si mě nikdo nevšimne? Co když tu budu do rána? Telefon zapípal. Poslední procento baterie. A pak tma.

Sedl jsem si na podlahu. Byla studená. Už jsem se nesnažil dělat nic, jen jsem poslouchal ticho. Zkoušel jsem se přesvědčit, že se nic neděje. Jen pár hodin a někdo mě najde. Ale co když ne? Co když budu muset čekat celý den? Nebo dva? Když se výtah po dvou hodinách konečně rozjel, vůbec jsem to nečekal. Ani se neozvalo žádné varování, prostě se jen cuknul a pokračoval nahoru.

Dveře se otevřely, já vylezl ven a chvíli jsem jen stál a nevěřícně zíral do chodby. Doma jsem si dal sprchu a sedl si na gauč. Už jsem se necítil v bezpečí. Ještě několik dní potom jsem se přistihl, že se mi při nástupu do výtahu sevře žaludek. Od té doby nosím v kapse powerbanku. A když můžu, radši jdu po schodech.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (27): Manžel mě přesvědčoval, že jsou to jen špatné sny. Kamera v naší ložnici ale odhalila pravdu