Facebook
Instagram
Julie se vždy chtěla stát lékařkou. Povedlo se jí to, i když kvůli práci musel jít stranou osobní život. Jednoho dne jí cestu zkřížil fajn chlap. Zamilovala se a zamířila k oltáři, ale její mámě se budoucí zeť vůbec nelíbil.
Dlouhou dobu byla pro mě kariéra tím nejdůležitějším. Celý svůj život jsem zasvětila medicíně a byla jsem přesvědčená, že to je to nejdůležitější. Osud však bývá nevyzpytatelný a brzy jsem zjistila, že stejně důležité pro mě je také stát se manželkou. Možná by na tom nebylo nic divného, kdyby můj snoubenec nebyl stavebním dělníkem. Moje máma to nedokázala skousnout.
Máma na mě byla hrdá
Odmala jsem věděla, že můj život bude spjatý s medicínou. Chtěla jsem pomáhat lidem a mým největším snem bylo najít lék na rakovinu. Už od základní školy jsem dělala vše, abych se dostala na medicínu a dosáhla svého cíle. A to se mi podařilo. Stálo mě to spoustu energie a času, ale nic není zadarmo. Jasně si pamatuji pohled mé mámy, když zjistila, že jsem zkoušky složila s vynikajícím výsledkem.
„Jsem na tebe tak hrdá,“ řekla mi. „Dosáhla jsi toho, co se mně nepodařilo,“ dodala. Máma také chtěla být lékařkou, ale plány jí zhatilo těhotenství. Proto všechna svá přání přenesla na mě. Vůbec mi to nevadilo.
„Dokázala jsem to díky tobě,“ řekla jsem a pevně ji objala. Viděla jsem v jejích očích mateřskou pýchu.
Máma mě podporovala po celou dobu studia. Později, když jsem se dostala na vysněnou specializaci, mě povzbuzovala a motivovala k dalším úspěchům. Byla jsem jí za to velmi vděčná. Věděla jsem, že se na ni vždy mohu spolehnout. Proto jsem se snažila dělat vše na maximum, aby byla na mě ještě více hrdá.
Kvůli práci jsem zapomínala žít
„Nemůžeš pracovat tak tvrdě,“ řekla mi máma jednoho dne, když jsem po náročné službě málem usnula u večeře.
„Musím,“ odpověděla jsem. „Medicína je pro mě vším...“
„A co soukromý život?“ slyšela jsem v jejím hlase obavy. Už nějakou dobu mi říkala, že bych si měla najít přítele – nejlépe také lékaře.
„Na to budu myslet později,“ odpověděla jsem upřímně. Potom jsem rychle dojedla večeři a běžela zpět ke knihám. Čekalo mě opravdu hodně učení.
A tak šel můj život – služby, učení, spánek a jídlo. Na nic jiného jsem neměla čas. Máma mi občas říkala, že bych měla zvolnit, ale nechtěla jsem ji poslouchat.
Neslyšela jsem budík
Toho památného dne jsem spěchala na službu. Vlastně jsem už měla zpoždění. Věděla jsem, že můj nadřízený nesnáší nedochvilnost. „Chodit pozdě znamená neúctu k pacientům,“ opakoval často. A já s tím souhlasila. Co jsem ale měla dělat, když jsem prostě neslyšela budík?
„Jak to chodíte?“ zaslechla jsem mužský hlas plný hněvu. Probrala jsem se z chmurných myšlenek a podívala se na muže, který na mě křičel. Ukázalo se, že jsem ve svém zamyšlení nevěnovala pozornost tomu, kam jdu. Málem jsem vrazila do cyklisty. Bylo mi trapně.
„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Byla jsem zamyšlená,“ dodala jsem na svou obhajobu.
Teprve potom jsem se na toho muže pořádně podívala. Vypadal přívětivě a sympaticky, i když v tuto chvíli měl v očích hlavně zlost.
„Omlouvám se,“ řekla jsem znovu. „Opravdu jsem nechtěla...“
Uklidnil se. Podíval se na mě s očividným zájmem a na jeho tváři se objevil úsměv.
„To je v pořádku. Ale příště buďte opatrnější,“ dodal a odjel na svém kole.
Dívala jsem se za ním a bylo mi trochu smutno. Uvědomila jsem si, že opravdu nemám žádný soukromý život. Ale rychle jsem se vzpamatovala. Nebyl čas na takové úvahy, musela jsem spěchat do nemocnice.
Držela se mě smůla
Toho dne mě smůla už nepustila. Nejenže jsem si vyslechla několik nepříjemných slov od primáře, ale když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že mi v bytě praskla trubka. Před několika měsíci jsem koupila starou garsonku, která vyžadovala kompletní rekonstrukci. Ale samozřejmě jsem neměla čas se tím zabývat.
„Znáš nějakého dobrého řemeslníka?“ zeptala jsem se mámy.
„Syn mé sousedky má stavební firmu,“ odpověděla a rychle dodala, že všechno zařídí.
A opravdu to udělala. Během několika minut mi zavolal muž, o kterému mluvila. Slíbil, že dorazí za hodinu. Když se objevil, nemohla jsem uvěřit svým očím.
„To jste vy!“ vykřikla jsem překvapeně. Ukázalo se, že syn sousedky je ten cyklista, do kterého jsem vrazila cestou do nemocnice.
„Jak je ten svět malý,“ řekl s úsměvem. Potom se hned pustil do práce. A ani ne za hodinu vyřešil můj problém.
„Tady by se hodila rekonstrukce,“ řekl, když se rozhlédl po zastaralém interiéru.
„Ano, já vím,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Ale nemám na to čas.“
„Chápu. Pokud budete chtít, všechno zařídím,“ nabídl a já hned souhlasila.
Jsme z různých světů
Pavel (31), tak se jmenoval můj zachránce, se okamžitě pustil do práce. Rychle jsem zjistila, že je opravdový profesionál. A nejen to. Ukázal se také jako velmi fajn chlap – vtipný, empatický, inteligentní a sečtělý. Hned jsme si padli do noty. Ačkoliv se zdálo, že jsme každý jiný, skvěle jsme si rozuměli. A trávili jsme spolu stále více času.
„Šla bys se mnou na večeři?“ zeptal se mě jednoho dne. Souhlasila jsem. A tehdy to všechno začalo. Románek se časem proměnil ve skutečný vztah. Poprvé po mnoha letech jsem si myslela, že mám šanci na soukromý život. Zpočátku jsem náš vztah tajila, ale nemohla jsem to dělat donekonečna.
„Chodím s Pavlem,“ řekla jsem mámě, když se mě zeptala, jak se mám.
„S Pavlem?“ zeptala se nevěřícně. Potom zavrtěla hlavou. „Vy jste z dvou různých světů,“ dodala.
Podívala jsem se na ni překvapeně. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se.
„Jak to myslíš, o čem?“ zvýšila máma hlas. „Ty jsi lékařka a on je obyčejný stavební dělník...“
Nevěřícně jsem se zasmála. Argument mé mámy byl tak absurdní, že jsem si zpočátku myslela, že žertuje. Je přece 21. století a třídní rozdíly už dávno vyšly z módy. Ale máma to myslela vážně. Následující hodinu se mě snažila přesvědčit, že Pavel není pro mě ten pravý a že si s ním zničím život.
Mámě se nelíbil můj snoubenec
Její slova jsem nebrala vážně. Naopak, s každým dalším dnem jsem cítila, že Pavla miluji stále víc a že s ním chci strávit zbytek života. Když mě požádal o ruku, neváhala jsem ani vteřinu.
„Jsi si jistá?“ zeptal se mě. Na vteřinu mě napadlo, jestli s ním náhodou moje máma nemluvila. „Jako ničím jiným v životě,“ odpověděla jsem rychle. Potom jsem ho vášnivě políbila. Nechtěla jsem, aby ho přepadly pochyby.
Několik dalších měsíců se mě máma snažila přesvědčit, že dělám největší chybu svého života. „Vy k sobě prostě nepasujete,“ opakovala pokaždé. Ale já jsem ji nechtěla poslouchat. Věděla jsem, že Pavla miluji a to nic nezmění.
Máma mi chtěla překazit svatbu
V den naší svatby krásně svítilo slunce. Byla jsem ráda a považovala to za dobré znamení. Myslela jsem si, že nic nemůže zkazit tento výjimečný den. Ale pak do toho vstoupila moje vlastní matka.
„Ještě máš čas si to rozmyslet,“ řekla několik hodin před svatbou. „Bude to tvoje největší chyba...“
Podívala jsem se na ni nevěřícně. „Buď přijmeš Pavla a náš vztah, nebo ztratíš svou dceru,“ řekla jsem.
Máma na tuto hrozbu nereagovala. Nic neřekla, jen odešla. V kostele seděla v první řadě. Na tváři měla úsměv, ale já věděla, že to byla jen přetvářka. Nedokázala se smířit s tím, že její dcera-lékařka si bere obyčejného stavebního dělníka. Na jednu stranu jsem se jí nedivila, chtěla pro mě to nejlepší. Na druhou stranu jsem nemohla dovolit, aby mi řídila život.
Naše svatba byla nejkrásnějším dnem mého života. Slíbila jsem Pavlovi, že ho budu milovat až do konce života a hodlám tento slib dodržet. A pokud se s tím máma nesmíří, přijde o dceru, zetě a dítě, které nosím pod srdcem. Rozhodnutí je na ní...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
