Kamil (28): Babičku opouštěly síly, přesto na rozloučenou připravila pro rodinu svou specialitu

Vůně čerstvých koblih mi vždycky připomínala babičku. Připravovala je každý rok na masopust, neúnavně, po celá desetiletí. A i když se jí začaly třást ruce a kolena už jí nesloužila jako dřív, stále opakovala: „Dokud budu moct, budu v kuchyni.“

Pro nás to byla tradice. Pro ni to byl slib daný srdcem. Když jsem byl malý, těšil jsem se na masopust snad víc než na Vánoce. Pobíhal jsem po kuchyni, ujídal povidla a snažil se ukrást ještě horké koblihy. Babička mi vždycky pohrozila dřevěnou vařečkou, ale v očích jí svítila něha a na rtech měla úsměv.

Loni to bylo jiné. V jejím pohledu jsem viděl únavu, pohyby měla pomalé, jako by už neměla dost sil, ale přesto ji poháněla silná vůle.

Mohlo by Vás zajímat:

Jasmína (42): Babička mistrovsky skrývala svou nemoc. Pravdu jsme odhalili až při úklidu jejího bytu

Babička nás překvapila

Stůl se prohýbal pod talíři plnými koblih. Ve vzduchu se vznášela sladká vůně. Jako každý rok se u babičky Boženy sešla celá rodina. Bratranci vyprávěli veselé historky, máma pečlivě upravovala ubrus, dědeček seděl tiše ve svém křesle a pozorně všechno sledoval.

Babička se pohybovala pomalu, sotva zvládla zvednout těžkou mísu s poslední várkou koblih. Seděli jsme spolu u stolu, smáli se a jedli, jako by se čas zastavil. A pak najednou babička odložila šálek čaje a podívala se na nás všechny vážným pohledem. „Tohle jsou poslední koblihy, které pro vás chystám,“ řekla tiše. V tom náhlém tichu její slova zazněla jako úder zvonu.

Máma strnula s vidličkou ve vzduchu. „Co to říkáš?“ ozvala se a snažila se usmát. „Ty uděláš ještě tisíce koblih!“

Babička jen zavrtěla hlavou. „Ne, děvče. Moje ruce už na to nemají sílu. Cítím, že přišel čas si odpočinout.“

Zamrazilo mě. Babička takhle nikdy nemluvila. Nikdy si nestěžovala, nikdy si nenechala pomoct, vždycky tvrdila, že koblihy jsou její povinnost. A teď... mluvila, jako by nás na něco připravovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (24): Babička mi k Vánocům přeje, abych si našla hodného chlapa. Ale já už mám fajn ženu

Musel jsem s ní mluvit

Po večeři jsem zůstal v kuchyni, abych babičce pomohl s nádobím. Ostatní se přesunuli do obýváku, kde se smáli a povídali si, jako by chtěli přehlušit to, co nám řekla babička. Ale já to nemohl jen tak pustit z hlavy. „Babi, proč najednou říkáš, že to jsou poslední koblihy?“ zeptal jsem se, zatímco jsem vkládal talíř do myčky. „Vždycky jsi říkala, že dokud budeš moct, budeš v kuchyni.“

Babička se na mě usmála tím svým klidným, vřelým způsobem a otřela si ruce do zástěry. „Tradice nejsou jen ruce, které ji udržují. Je to také srdce, které si ji pamatuje.“

„Ale tyhle koblihy jsou tvoje, babi,“ namítl jsem. „Bez nich to nebude ono.“

Podívala se na mě s takovou něhou, že se mi stáhlo hrdlo. „Kamile... všechno má svůj čas. A můj čas se chýlí ke konci.“

Ztuhl jsem. „Babi, neříkej to...“

Položila svou vrásčitou ruku na mou a chvíli jsme jen mlčky stáli. V jejím pohledu bylo něco, co jsem si nechtěl připustit. „Jednou to pochopíš,“ zašeptala.

V obýváku znovu propukl smích bratranců, jako by bylo všechno v pořádku. Jako by se nic neměnilo. Ale já cítil, že něco končí...

Mohlo by Vás zajímat:

Elena (20): Babička mi vyrazila dech. Celý život zasvětila rodině, ale v pětasedmdesáti našla novou lásku

Opouštějí ji síly

Tu noc jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se z boku na bok a zíral do stropu. Babiččina slova mi nedávala spát. Proč to říkala? Nakonec jsem to vzdal a šel si dolů do kuchyně pro sklenici vody. Najednou jsem zaslechl tlumené hlasy z obýváku.

„Tati, je čím dál slabší,“ řekla máma. Mluvila tiše, ale v jejím hlase zazníval jasný strach. „Sotva chodí a dneska se několikrát zapotácela.“

„Vím,“ povzdechl si dědeček. „Ale nezastavíš ji. Chtěla usmažit ty koblihy, protože ví, že je to naposledy.“

„Neříkej to,“ pronesla máma téměř prosebně. „To nemůže být její poslední masopust.“

„Božena ví, že je její poslední...“ řekl dědeček tiše.

Opřel jsem se zády o stěnu a zavřel oči. Ne, to nemohla být pravda. Babička tu byla vždycky. Byla silná, i když se jí třásly ruce. Nemohla jen tak... zmizet. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je to pravda. Babička se s námi už rozloučila. A my, celá rodina, jsme předstírali, že jsme to neslyšeli.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (33): Na oslavu narozenin mé dcery dorazila babička s překvapením. Zkazila vše, co mohla

Věděl jsem, že je to loučení

Druhý den ráno se babička usmívala, jako by se nic nestalo. Vstala brzy, připravila čaj, uklidila kuchyň. Všechno vypadalo normálně, ale já věděl, že je to jen zdání. Když jsme se chystali odjet, každý se s ní rozloučil, jako by to byl úplně obyčejný den. Já ale nemohl. Cítil jsem, že když ji pustím, něco se ztratí navždy.

„Babi...“ začal jsem a pevně ji objal. „Děkuju za všechno.“

Pohladila mě po hlavě, jako když jsem byl malý a hledal u ní útěchu. „Ty jsi můj hodný kluk...“ zašeptala.

Nechtěl jsem ji pustit. Nechtěl jsem odejít. Ale máma mě volala, bratranci už stáli u dveří. Musel jsem. V autě panovalo ticho. Zíral jsem z okna, dokud babiččin dům nezmizel za zatáčkou. Cítil jsem podivnou prázdnotu. A tehdy mi to došlo, babička nemluvila o koblihách. Mluvila o sobě...

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (30): Moje babička propadla teleshoppingu. Poslední důchod utratila během jediného týdne

Bez babičky to není ono

Uběhl rok. Babička už tu s námi není. Její dům stále voní kávou a levandulí. Stůl, u kterého vždycky sedávala, vypadá, jako by si jen na chvíli odskočila do kuchyně. Ale my víme, že už se nevrátí.

Na Tučný čtvrtek jsme se sešli všichni, i děda přišel. Ve vzduchu se vznášela vůně smaženého těsta, ale něco v ní chybělo, ta láska, kterou babička vkládala do každé koblihy.

Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni jsme cítili prázdnotu. Stál jsem v kuchyni a díval se na mísu s těstem. Máma pobíhala kolem, nervózně si otírala ruce o zástěru. „Kamile, pomůžeš mi?“ zeptala se tiše.

Sevřel jsem dřevěnou vařečku a zamíchal těsto. Bylo příliš řídké. Babička vždycky říkala, že těsto musíš cítit v rukou, poznat, kdy je správné. „Mami, něco je špatně...“ podíval jsem se na ni bezradně.

Smutně se usmála. „Nebude to jako její. Ale důležité je, že to zkoušíme.“

První kobliha byla trochu zvláštní. Máma ji rozkrojila a podala mi kousek. Zakousl jsem se. Nebyla dokonalá. Ale chutnala jako domov. Voněla vzpomínkami. A tehdy jsem pochopil, že tradice nekončí odchodem těch, kteří ji vytvořili. Pokračuje, dokud si ji někdo pamatuje...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (32): Babičku už nic nebaví. Snažím se jí dostat ven mezi lidi, ale o moji snahu nestojí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.