Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKarel se těšil, že si v důchodu konečně trochu odpočine a bude si žít svým tempem. Společně se svou ženou. Jenže ta se narozdíl od něj v roli babičky našla. Dcera jim začala vozit vnoučata čím dál častěji a Karel zjišťuje, že na tenhle kolotoč už nemá nervy. A vadí mu také, že věci nefungují, tak jak je zvyklý...
Když jsem šel do důchodu, měl jsem jedinou představu – klid a pohodu. Žádné ranní vstávání, žádné stresy, jen si užívat ten zbytek života. A taky jsem chtěl mít trochu víc času na mojí ženu Zdenu. Ta je o čtyři roky mladší. A zvládá částečně nejen práci, ale i naše rozjívená vnoučata. Je plná energie a síly, což o mně se říct nedá...
Vnoučata jsou u nás skoro pořád
Jenže se to celé nějak zvrtlo. Naše dcera zjistila, že když už jsem doma, můžu přece pomáhat s vnoučaty. A tak nám děti začala vozit čím dál častěji.
„Tati, jen na chvilku, mám spoustu práce,“ říká vždycky. Jenže ta její chvilka je klidně celý víkend. Koupili si totiž s manželem starý domek, který předělávají. A každá chvilka, kdy tam mohou makat bez přítomnosti dětí, jim přijde vhod. Chápu to. Nejsem zlej člověk. Vnoučata mám rád. Ale ten hluk, ten chaos, ta věčná změť hraček, pohádek, křiku a hádek… Už na to prostě nemám.
Rozmazlování, které mě dohání k šílenství
Nejvíc mě vytáčí moje žena – jejich babička, která by jim nejraději snesla modré z nebe. Když mají přijet na víkend, jsou to přípravy, jak kdyby měla dorazit královská rodina. Peče a vaří jejich oblíbená jídla. A já jsme rád, když mi také něco zbyde. Celou dobu si s nimi hraje, skáče kolem nich jak blázen. A já? Jsem tam spíš navíc. Jsem jak páté kolo u vozu.
Je mi to líto, ale když občas zavolají: „Dědo, pojď si s námi hrát!“ Najednou se mi nechce. Nechci měnit svoje zvyklosti, chci sedět v křesle, koukat na svoje pořady a ne na nějaké pitomé animáky. Dokážu pak být dost nevrlý. Vím to, ale moc to nejde ovlivnit. Vadí mi, že se pořád musím přizpůsobovat já jim.
Jednou jsem se neudržel a řekl ženě: „Proboha, Zdeno, proč jim pořád podstrojuješ? Rozmazluješ je a nezajímá tě nic kolem.“
Zvedla ke mně oči a hned se do mě pustila. „Ty jsi ale starej bručoun! Vždyť jsou to tvoje vnoučata! Copak je nemáš rád?“
Zamrzelo mě to. Mám je rád. Ale taky chci mít klid a zároveň pozornost jako dřív.
Nechci být za zlého dědka
Vím, že bych měl být vděčný, že je máme. Ale čím jsem starší, tím víc mi ten dětský ruch a nepořádek vadí. Prostě už nemám nervy ani energii dělat chůvu a běhat s nimi celý den po po lese nebo po zoo.
Moje žena na to sice energii má, ale zas pak moc nefunguje doma. Lítá kolem vnoučat a mě začne vnímat až ve chvíli, kdy je odevzdáme. Zkrátka vnoučata narušují můj režim a pohodu, na který už jsem zvyklý. A nikdo na mě nebere ohledy. Nejhorší je, že pak vypadám jako zlý dědek, kterého rodina obtěžuje. A přitom bych si to tak přál jinak. Ale nevím, zda to ještě dokážu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
