Kateřina (69): Dcera málem přehlédla varovné signály nemoci u syna. Ještě že jsem zakročila

Moje dcera byl vždycky kariéristka. Chtěla pracovat a budovat kariéru, vydělávat peníze. Tomáš, její syn, měl být jediným jejím dítětem. Respektovala jsem to, i když nerada. Často mě s manželem zvali k sobě, abych jim s dítětem pomohla, protože toho oba měli až nad hlavu a já v důchodu jsem byla ráda, že mám vnouče, s kterým můžu trávit čas.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (34): Závistivá kolegyně mi zničila kariéru. Pomluvila mě, že povýšení jsem si vybojovala v šéfově ložnici

Dítě se mi nezdálo hned na první pohled

Když jsem k nim zavítala po nějaké době, všimla jsem si, že Tomášek je nějak bledý. Nejdřív jsem to nechtěla přehánět, děti se občas necítí dobře, zvlášť když začnou chodit do školky. A oni oba byli tak zaměstnaní, vždycky v poklusu. Věděla jsem, že to nemají jednoduché, a nechtěla jsem dělat zbytečný rozruch. Tomášek ale pořád fňukal, i když si s ním dcera hrála nebo mu pustila oblíbenou pohádku. „Už to trvá několik dnů, ale doktorka nás uklidnila, že jde nejspíš o stres ze školky nebo něco, co přejde samo.“

V noci jsem slyšela, jak pláče ze spaní. Šla jsem za ním a našla ho zkrouceného na posteli, ruce si držel na bříšku a měl na tváři lesklý pot. Snažila jsem se ho trochu uklidnit, ale pořád se vrtěl, jako by nemohl najít polohu, kde by ho to nebolelo. Ráno jsem řekla dceři, že by měli znovu zavolat doktorce. Dcera ale nesouhlasila a pohádaly jsme se, protože jsem jí prý lezla do života.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniel (34): Staral jsem se o nemocnou matku i rodinný dům. Nakonec jsem ale nic nezdědil, sestra si to prý zasloužila víc

Nenechala jsem se odbýt

O pár dní později mi volala, že Tomášek začal zvracet. Když jsme spolu mluvily, byla strašně unavená. Práce, školka, domácnost – neměla ani chvilku na to se zastavit a zamyslet se, jestli je něco opravdu špatně. Nakonec jsem se rozhodla, že tam znovu zajedu a trochu jim pomůžu.

Když jsem viděla, jak Tomášek zase sedí na gauči, znovu bledý a unavený, jako by měl každou chvíli usnout, bylo mi jasné, že to takhle nejde. Tentokrát už jsem neustoupila. Vzala jsem telefon a objednala nás k doktorce sama. V ordinaci se na mě dcera dívala trochu naštvaně, asi si myslela, že to přeháním. Ale když jsem viděla, jak doktorka po chvíli zpozorněla, věděla jsem, že jsem měla pravdu. Tomáškovi udělali několik testů, a než jsme se nadály, poslali nás do nemocnice.

Ukázalo se, že má vážný zánět střev, který se už rozvinul do chronického stavu. Doktor nám vysvětlil, že kdybychom to nechali být ještě pár dní, mohl skončit na operaci nebo hůř. Cítila jsem směs úlevy a výčitek. Úlevu, že jsme to stihli, a výčitky, že jsem nezasáhla dřív. Ale léčba zabrala rychle. Museli si zvyknout na nový životní styl, hlavní je, že je zase plný života. Někdy se s dcerou smějeme, že už to nechávají na mně, protože mám na "tyhle věci čuch". Ale tehdy to byla spíš otázka toho, mít čas se podívat pořádně. A to v tom každodenním kolotoči oba rodiče prostě neměli.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Cyril (41): Lékař zaměnil výsledky vyšetření. Místo operace mi předepsali vitamíny a já málem umřel