Facebook
Instagram
Lze vyhrát boj s pomluvami? Martina na vlastní kůži zjistila, jak náročné to je. Závistivá kolegyně začala ve firmě šířit řeči o tom, že Martina má poměr se svým nadřízeným. Nebyla to pravda, ale Martinu to stejně poškodilo.
Vždy jsem byla hrdá na svou práci. Vím, že patřím mezi nejlepší manažerky v naší firmě a svého postavení jsem dosáhla tvrdou prací a odhodláním. V korporátním světě je konkurence ostrá, ale nikdy jsem neřešila intriky. Měla jsem blízké vztahy s několika kolegy a na mnoha projektech jsem spolupracovala s Tomášem, který patří do vedení naší firmy. Nikdy by mě nenapadlo, že tento, a to zdůrazňuji, profesionální vztah se stane základem ničivých pomluv...
Stala jsem se terčem pomluv
Když jsem vešla do firemní kuchyňky, rozhovor, který tam právě probíhal, náhle utichl. Moje kolegyně Káťa se na mě podívala rozpačitě, jako by mi chtěla něco říct, ale neměla odvahu. Atmosféra byla napjatá a já cítila, že se něco děje. Lidé se mi začali vyhýbat a naše vztahy ochladly.
O pár dní později přišla Káťa do mé kanceláře. Vypadalo to, že váhá, ale pak promluvila. „Martino, musím ti něco říct. Ve firmě se mluví o tom, že máš s Tomášem poměr...“
Nemohla jsem uvěřit svým uším. „Cože? To je přece nesmysl! Odkud se to vzalo?“ zeptala jsem se šokovaně.
Káťa pokrčila rameny a podívala se na mě soucitně. „Nevím, ale pomluvy se šíří rychle. Raději si dávej pozor. Tohle ti může způsobit hodně problémů.“
Udělalo se mi špatně od žaludku. Nikdy jsem s Tomášem neměla nic osobního, vždy jsme řešili jen pracovní záležitosti. Ale pomluva už začala žít svým vlastním životem...
Záviděla mi úspěch
Situace byla ze dne na den neúnosnější. Kdysi mě kolegové respektovali, ale teď jsem v jejich očích viděla podezření a odpor. Věděla jsem, že za těmito pomluvami stojí Milena, která žárlila na můj úspěch. Nikdy přede mnou neskrývala svou nevraživost, obzvláště od chvíle, kdy jsem byla povýšena.
Už jsem to nemohla dál snášet a rozhodla jsem se ji konfrontovat. „Mileno, slyšela jsem, že o mně šíříš pomluvy. Proč to děláš?“ zeptala jsem se, když jsem ji jednoho dne potkala na chodbě. Snažila jsem se znít klidně, i když jsem uvnitř zuřila.
„Nevím, o čem mluvíš, Martino. Ale všichni vidí, jak jste si s Tomášem blízcí. Je normální, že si lidé začnou povídat...“ ušklíbla se.
„To je lež! Tvrdě pracuji... a ty to všechno ničíš,“ řekla jsem ostře.
Milena pokrčila rameny. „Možná se jen bojíš, že někdo zjistí, jak jsi doopravdy získala povýšení...“
Vztek ve mně narůstal, ale věděla jsem, že hádka, a ještě k tomu před lidmi, by situaci jen zhoršila. Odešla jsem s pocitem, že tahle bitva teprve začíná...
Nadřízený o mně začal pochybovat
Pomluvy se šířily až do nejvyšších pater naší firmy. Všimla jsem si, že náš generální ředitel se ke mně začal chovat jinak. Jeho přístup byl najednou chladný a odměřený. Čím dál častěji zpochybňoval má rozhodnutí a naše rozhovory byly formální, jako by zapomněl na roky vzájemné důvěry.
Jednou mě pozval do své kanceláře, aby probral „některé znepokojivé věci“, které se k němu donesly. „Martino, slyšel jsem nějaké pomluvy, které kolují ve firmě. Nechci zacházet do detailů, ale musíme být opatrní,“ pronesl vážně a upřeně se na mě zadíval.
„To jsou nesmysly! Někdo se mě snaží zdiskreditovat. Pracuji tady roky a nikdy jsem si nic takového nedovolila,“ řekla jsem a snažila se ovládnout emoce.
„Vím, ale pochopte – firma si musí chránit svou pověst. Možná byste měla na nějaký čas omezit kontakt s Tomášem, aby se předešlo dalšímu šíření pomluv...“
Nemohla jsem uvěřit, že člověk, se kterým jsem roky spolupracovala, začíná pochybovat o mé poctivosti. Namísto toho, aby se mě zastal, navrhoval, abych se Tomášovi vyhýbala, jako by to byla moje chyba. Věděla jsem, že musím jednat rychle, než ztratím všechno, na čem jsem tak tvrdě pracovala.
Pomluva mi ničila pověst
Rozhodla jsem se promluvit si s Tomášem. Doufala jsem, že najdeme způsob, jak ty pomluvy ukončit. „Tomáši, musíme s tím něco udělat. Ta pomluva ničí mou pověst,“ řekla jsem zoufale, když jsme se setkali po práci.
Tomáš se zamračil. „Vím... Slyšel jsem o tom, ale co můžeme dělat? Každý náš krok může jen přilít olej do ohně.“
Měl pravdu. Cokoliv bychom udělali, to by si lidé mohli špatně vyložit. Ale cítila jsem, že nemůžu jen tak nečinně sedět. „Musíme to alespoň vysvětlit lidem z vedení. Nemůžeme dovolit, aby nás tahle pomluva zničila,“ řekla jsem odhodlaně.
Následujícího dne jsem si domluvila schůzku s generálním ředitelem. Doufala jsem, že ho přesvědčím, že pomluvy jsou hlouposti.
„Musíte mi věřit. Žádný románek neexistuje, nikdy jsem neporušila firemní etický kodex. Potřebuji vaši podporu,“ snažila jsem se, aby můj hlas zůstal klidný, přestože jsem byla zoufalá.
„Chápu, Martino. Ale musím myslet na dobro firmy. Možná by pomohlo, kdybyste na čas odstoupila z některých projektů...“ odpověděl, což mé zklamání jen prohloubilo. Všechno, co jsem léta budovala, se kvůli zákeřné pomluvě začalo rozpadat. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení...
Pomluvy jsou pryč, ale důvěra také
Rozhodla jsem se konfrontovat s Milenou za přítomnosti Tomáše a generálního ředitele. Byla to moje poslední šance na záchranu pověsti. Setkali jsme se v malé konferenční místnosti a já, ačkoliv jsem byla nervózní a naštvaná zároveň, snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
„Mileno, proč to děláš? Proč šíříš ty pomluvy?“ zeptala jsem se přímo a dívala se jí do očí.
Milena pozvedla obočí a hrála si na nevinnou. „Nevím, o čem mluvíš. Já s tím nic nemám. Lidé jen říkají, co vidí. Ty a Tomáš jste si byli vždycky tak blízko, těžko se divit...“ odpověděla s ironickým úsměvem.
„To, co říkáš, je lež. Pracovala jsem poctivě. Ty se mi snažíš zničit pověst jen proto, že žárlíš,“ odvětila jsem vztekle.
„Martina je jednou z nejlepších manažerek ve firmě. Náš vztah byl vždy jen pracovní. Mileno, víš, že to, co říkáš, jsou sprosté pomluvy,“ promluvil Tomáš.
Ta konfrontace trvala dlouho a generální ředitel nakonec pochopil, že celá situace byla výsledkem Mileniny žárlivosti a intrik. Podařilo se mi očistit své jméno. Milenu stáhli z některých projektů a já se vrátila do práce, ale atmosféra v kanceláři už nikdy nebyla stejná. Pomluvy jsou jako jed, i když se je podaří vyvrátit, zanechají stopy.
Ztratila jsem část důvěry k lidem, se kterými jsem pracovala. Ozvěna těch pomluv stále ovlivňuje mou každodenní práci. Naučila jsem se jedno – v korporátním světě nestačí tvrdá práce. Člověk musí být připraven bojovat i za svou pověst a důstojnost...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
