Katka (35): Lituji, že jsem se odstěhovala na venkov. Zápach z nedalekého vepřína se nedá vydržet

Kdybyste mi před rokem řekli, že skončím v zapadlé vesnici, asi bych se rozesmála. Celý život jsem prožila v Praze, jsem zvyklá na hluk a shon. Není divu, že moje rozhodnutí šokovalo rodinu i přátele. Všichni mi radili, ať si to pořádně promyslím. Já ale byla tak odhodlaná, že jsem už neměla nad čím přemýšlet.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (63): Vesnice mě naučila být odolnější v životě a nevěřit na pověry. Konečně se nechovám jako úplný blázen

Chtěla jsem utéct z města

Práce v korporátu má své benefity, ale každá mince má dvě strany. Po téměř deseti letech jsem byla úplně vyčerpaná a frustrovaná. Korporátní rytmus mě vysával, po práci jsem neměla na nic energii, o víkendech jsem jen dospávala, a na koníčky, kamarády – natož randění – mi nezbýval čas.

Věděla jsem, že musím něco změnit. A tak mě napadlo odstěhovat se na venkov. Toužila jsem po úplném restartu a kombinace vesnického klidu s prací na dálku zněla perfektně. Doufala jsem, že budu mít víc svobody.

„Tátovi i mně to dělá starosti. Jsi si jistá?“ strachovala se máma.

„Nebojte, zvládnu to.“

„Máš přece tak hezký život... Proč ho obracet vzhůru nohama?“

Rodiče byli vždycky až přespříliš usedlí a hned panikařili, když jejich nudnou rutinu narušila i sebemenší vlna. A předpokládali, že bych měla žít podle stejných pravidel. Máma, věčně přehnaně starostlivá, si libovala v malování těch nejčernějších scénářů. Snažila se mě zlomit, ale já byla tvrdohlavá... a pořádně. Odmítala jsem uvíznout na jednom místě. Každý, kdo to zažil, ví, jak dusivý ten pocit je.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (30): Chtěla jsem začít nový život na vesnici. Místo idylky jsem řešila děsivé podmínky jak z jiného století

Život na venkově není tak idylický, jak vypadá

Chtěla jsem skromný domek, kam se dá hned nastěhovat. Nemovitost, kterou jsem nakonec koupila, byla útulná a výhled z okna byl k nezaplacení. Pak přišla na řadu práce. V mé firmě nepřicházela práce na dálku v úvahu, a tak jsem musela sehnat něco jiného.

„Bože, tady je to ráj,“ vydechla moje kamarádka Markéta, když poprvé přijela na návštěvu.

„To bych netvrdila,“ odsekla jsem suše.

„Ale no tak, je to tu úžasné.“

„Počkej do večera. Změníš názor.“

Markéta netušila, co na ni vesnice chystá. Já už ano. Viníkem byl vepřín, který stál pár set metrů od mého domu. Nenapadlo mě pořádně prozkoumat okolí a prodávající o této „drobnosti“ taktně mlčel. Teď chápu, proč rád slevil z původní ceny. Ten zápach byl příšerný. Ne celý den, jen v určité hodiny, ale jakmile přišel, nedalo se to vydržet. Už první večer mi došlo, že jsem si koupila noční můru.

Markéta mi rychle dala za pravdu. „Já bych tu žít nedokázala,“ krčila nos, když dorazil ten smrad.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (44): Naše dcera nezvládla stěhování na vesnici. Začala se sebepoškozovat a my museli jednat

Nemůžu si zvyknout na ten smrad

Uklidňovala jsem se, že si zvyknu a ten smrad časem přestanu vnímat. Přehlédla jsem ale i další věci. Na větší nákup musím jezdit do města a i drobné pochůzky jsou otrava. Jediný vesnický krámek je daleko a jeho sortiment ubohý. A hmyz... ten je zkrátka všude. Ve městě si ho sotva všimnete, tady kraluje.

Měsíce plynuly a já jsem před ostatními i sama před sebou hrála, že je vše v nejlepším pořádku. Jenže mi chyběl městský život. Došlo mi, že stačilo vyměnit práci a víc se věnovat sobě, nemusela jsem se stěhovat na vesnici.

„Markétko, asi jsem udělala obrovskou hloupost...“ přiznala jsem kamarádce.

„Myslíš to stěhování?“

„Ano. Strašně toho lituju. Zatím si to nech pro sebe...“ požádala jsem ji.

„Jasně. Ale netrap se tím. Nepodepsala jsi přece smlouvu s ďáblem, můžeš se vrátit.“

Povzdechla jsem si. „Možná, ale stydím se...“

„Ale jdi. Jsme lidi, chybovat je normální.“

„Máma se mi vysměje.“

„A co? Hlavně, abys ty byla spokojená.“

Byl to dlouhý rozhovor, ale poté se mi neuvěřitelně ulevilo. Rozehnal černá mračna a najednou jsem se dívala vpřed s větším optimismem. Markéta mi slíbila pomoc. Vím, že nakonec se do města vrátím, jen ještě netuším kdy...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (56): Přestěhoval jsem se z Prahy na vesnici. Místo vysněného klidu denně čelím nehorázným dotazům sousedů

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.