Klára (33): Život na maloměstě mě nebaví. Nudím se a sousedé mě sotva pozdraví

Kamarádce jsem její život na vesnici záviděla, měla samé fajn sousedy a pořád nějakou zábavu. Možná jsem to viděla přehnaně pozitivně a toužila o přestěhování z Prahy. Teď žijeme na malém městě a já nejsem vůbec šťastná. Není tu živo a sousedi se spolu skoro nebaví.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (44): Naše dcera nezvládla stěhování na vesnici. Začala se sebepoškozovat a my museli jednat

Návštěvy u kamarádky na vesnici mě bavily

Za poslední roky jsem občas navštěvovala kamarádku v jedné malebné vesničce. Vždy jsem byla z toho zážitku jako očarovaná. Prošli jsme se s jejími dětmi a psem nádhernou krajinou, ochutnala jsem domácí koláč z ovoce přímo ze zahrady. Sousedé byli přátelští a některé jsem poznala blíž na rodinných oslavách. Líbily se mi akce místních, ať už šlo o malé festivaly nebo folklórní slavnosti.

Stále jsem tlačila na manžela, že bychom se měli přestěhovat na malé město. Praha mě nebavila, všichni se mračí a vztahy jsou tak neosobní. Sama jsem z menšího města, kde jsme si alespoň vypomáhali v naší čtvrti a s prodavačkami jsem si pomalu tykala. Díky rostoucím cenám nemovitostí jsme nakonec opravdu museli pryč z města a já se na to těšila.

Manžel musel denně dojíždět hodinu za prací a mě čekala první mateřská dovolená. Už jsem se viděla, jak vyrábím jablečné přesnídávky pro malou dcerku. Vybrali jsme pěkný dům podle našich možností. Vesnice nebyla tak malebná, jako ta, kde žije moje kamarádka. Držela jsem se ale stále svojí utkvělé představy, že to bude zábava.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (56): Přestěhoval jsem se z Prahy na vesnici. Místo vysněného klidu denně čelím nehorázným dotazům sousedů

Připadám si odříznutá od světa

Zábava se nekoná, jsem celé dny naprosto osamělá. Toužebně vyhlížím den, kdy za mnou přiede někdo na návštěvu. Na našem malém městě se sousedé příliš nepřátelí. Někteří ano, ale jen v soukromí, kam nás zatím nikdo nepozval. Společenské události se pořádají sotva jednou za rok, nebo spíš ve vedlejších vesnicích.

Každý si „hrabe na svém písečku“, nikdo netouží ani prohodit pár slov přes plot. Když nepočítám staré drbny, co jen vyzvídají a pak posílají překroucené informace dál. Jsem z toho nešťastná, v Praze mi bylo rozhodně lépe. Aspoň kolem mě byli nějací lidé. Uvědomila jsem si, že mám radši povrchní konverzaci ze slušnosti, než vůbec žádnou.

Uspořádala jsem se starostkou malý trh, kde by mohli místní prodávat nějaké vlastnoruční výrobky. Součástí bylo i vetešnictví a nechyběl stánek s vynikajícím vínem. Mrzla jsem tam já, moje rodina se starostkou a pár zvědavců. Připadala jsem si dost hloupě. Co jsem si myslela? Že se každý přetrhne kvůli mému naivnímu nápadu?

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (43): Život ve městě mě ubíjí, ale manželka nechce ani slyšet o stěhování na vesnici

„Tady není taky pořád posvícení, asi se ti to zdálo. Bylo to tím, že jsi vždycky přijela na nějakou událost,“ vysvětlovala mi kamarádka. Asi má pravdu, ale naše maloměsto opravdu není přátelské místo.

Jsem mnohem víc sama, zvlášť teď na mateřské. Manžel nechce o návratu do Prahy ani slyšet. „Máš, co jsi chtěla, přemlouvala jsi mě rok,“ uzavřel to a moje oči pro pláč ho nezajímají. Jsem podruhé těhotná, unudím se asi k smrti a se sousedy se sotva pozdravíme. To jsem to „dopracovala“.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (31): Koupili jsme domek na venkově. Na odchod z města jsem se těšila, teď se ale strašně nudím