Facebook
Instagram
Adéla pochopila, že hypotéku na byt ve městě už s manželem nezískají, a tak souhlasila se stěhováním na venkov. Myslela si, že to tam bude romantické. Zjistila ovšem, že život mimo město ji ubíjí.
Finančně jsme si mohli dovolit jen hypotéku na domeček za městem. Těšila jsem se na nový život na venkově. Brzy jsem ale zjistila, že to není pro mě. Nuda a nedostupnost všeho mě ubíjí a představa mateřské v „zapadákově“ děsí. Manžel mi za moji změnu názoru vynadal.
Marně jsme hledali vhodné bydlení
S manželem jsme se snažili dlouho najít dostupně bydlení ve městě, ale marně. Neměli jsme našetřenou závratnou částku a ani v rodině nás neměl kdo založit. Nezbývalo tedy než slevit ze svých požadavků. Shodli jsme se na tom, že koupíme domek za městem. Viděla jsem to růžově. Budu mít zahrádku, krásnou verandu na posezení u knížky a louky i lesy hned za domem.
Sehnali jsme domek ve slušném stavu, abychom se vešli do svých možností, bylo to nakonec poměrně daleko. Dojíždění do práce hodinu denně jsme vzali jako nutné zlo. Za vlastní bydlení nám to stálo a já osobně si myslela, že cestování bude jediný problém. To jsem se šeredně mýlila, cesta autem je ještě zábava.
Po počáteční euforii, kdy jsme dům rekonstruovali, zvelebovali a zařizovalo, přišlo prozření. Jakmile bylo doma všechno hotové, nastala nuda. Nikdo z kamarádů mě často nenavštěvoval. Každý přijel na kolaudaci a pak jednou za půl roku, když už jsem hodně otravovala. Není divu, v husté dopravě se k nám jede i hodinu a půl. Případně vlakem a pak ještě autobusem.
Příroda je krásná, ale chybí mi město
Chodím denně na procházky a není pochyb o tom, že to má pozitivní vliv na psychiku. Když je ale té zeleně, ticha a ptačího zpěvu moc, také to není ideální. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí kavárny a obchody. Možnost kdykoliv se sejít s kámoškou, skočit do kina nebo na cokoliv k snědku.
Všechny srazy musím přizpůsobit cestě domů. Když si chci dát skleničku vína, jedu pak v noci vlakem, který má často zpoždění. Zpočátku jsem po práci courala po městě, pak jsem ale doma nestihla vůbec nic. V naší vesnici dávají lišky dobrou noc, po osmé si můžu leda tak sednout k televizi nebo s chlápky do ošuntělého výčepu.
Zajet si v sobotu na ledovou kávu znamená jet autem deset kilometrů do další vesničky a o chuti kávy se nebudu ani vyjadřovat. Většinu času jsem zavřená doma a dochází mi, jak moc jsem byla společenská. Nejhorší je, když si večer během vaření uvědomím, že došel třeba česnek. Ve městě jsem jen seběhla dvě patra a na rohu ulice skočila do večerky. Tady abych startovala auto a jela kamsi mezi poli.
Postěžovala jsem si manželovi a ten mi akorát vynadal
Nemám se už ani komu vyplakat na rameni. Všichni si myslí, že jsme v novém domě konečně spokojení a už bychom si měli pořídit miminko. Já se bojím další zimy, kdy budu v depresi. Manžel jezdí z práce až v osm večer a já se tam můžu ukousat nudou. Svěřila jsem se mu proto se svými pocity.
Málem vylétl z kůže. Řekl mi, že kvůli vybavení domu jsme šíleně zadlužení a všechno jsem to chtěla já. Že jsem rozmazlená a nemám vlastní zájmy. Jestli jsem chtěla sedět v kavárnách, mohli jsme zůstat v podnájmu a pak na stáří rovnou odejít do domova důchodců, na který stejně nebudeme mít. Zdá se, že si asi na venkov budu muset zvyknout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
