Kristýna (44): Jako malá jsem měla ošklivou nehodu. Netušila jsem, že se po letech setkám s řidičem, který mě srazil

Dodnes nemohu tento zážitek dostat z hlavy. Když jsem přecházela přes přechod, z ničeho nic mě zasáhl silný náraz, který mě srazil na zem. V prvních chvílích jsem vůbec netušila, co se děje, dokud jsem nespatřila mladého muže, který se nade mnou skláněl a snažil se mi pomoci. Celé tělo mi brnělo, prostupoval mě mrazivý chlad a na okamžik jsem měla pocit, že umírám. Nakonec jsem se, díky bohu, probudila živá v nemocnici.

Mohlo by Vás zajímat:

Valentýna (24): Táta řekl, že jsem valentýnská nehoda. Nebýt mě, rodiče by se nikdy nevzali

Jeden okamžik, který mi převrátil život naruby

Bylo mi jedenáct a už jsem se chtěla líbit klukům. Místo toho jsem se ocitla v nemocnici, kde mi oznámili, že mi museli amputovat levou nohu. Auto mi zcela rozdrtilo kost od kotníku po koleno. V ten okamžik se mi zhroutil celý svět. Když jsem se dozvěděla, že za to může neopatrnost řidiče, zmocnil se mě obrovský vztek. „Proč jen nedával větší pozor?“ honilo se mi neustále hlavou. Řidiče jsem nikdy více neviděla, ale v mysli jsem si o něm vytvořila jasný obrázek.

Musela jsem se vypořádat s realitou. Naučit se chodit s protézou nebylo jednoduché. Trvalo více než rok, než jsem se dokázala vrátit do normálního života. Byla jsem naštvaná na celý svět, a soucitné pohledy spolužáků mi na náladě rozhodně nepřidávaly. Místo bezstarostných her po škole jsem pravidelně docházela na terapie, nejen fyzické, ale i ty, které měly uzdravit mé duševní zdraví. Každý krok byl těžký, ale věděla jsem, že musím bojovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (68): Na ten předvelikonoční den vzpomínám dodnes. Nehoda se šéfovou mi ukázala, kdo ve skutečnosti jsem

Žila jsem obyčejný život, tak jako většina lidí

Můj handicap se postupem času stal jen běžnou součástí mého života. Přijala jsem ho a naučila se s ním nejen normálně žít, ale i sportovat. Dokonce jsem potkala svého „prince na bílém koni“, za kterého jsem se provdala a společně jsme přivedli na svět dvě krásné děti. Aktivně jsem se věnovala trénování plavání pro děti s postižením. Ukazovala jsem jim, jak zvládnout všechny techniky na vlastním příkladu, motivovala je a pomáhala jim budovat zdravé sebevědomí.

Moje starší dcera Amálka mě často objímala, když viděla, jak dětem dodávám sílu. Chodila se mnou na kurzy a se vším mi pomáhala. „Maminko, obdivuju tě, jsi moje hrdinka,“ říkávala. „Měla bys ty děti učit ještě víc, mají tě rády,“ dodala s vážným výrazem, který mě pokaždé dojal. Dívala jsem se na ni s hrdostí, tolik empatie v tak mladém věku.

Její slova mi zůstala v hlavě. Měla pravdu. Věnovat se této práci naplno by znamenalo vrátit se zpět do školy a rozvíjet své schopnosti. S tou myšlenkou jsem si hrála už dlouho. A teď jsem věděla, že je čas ji proměnit ve skutečnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (26): Na den, kdy jsem šel poprvé sám do školy, nikdy nezapomenu. Drobná nehoda způsobila, že jsem zažil něco zvláštního

Vrátila jsem se do školy a zažila nečekané setkání

Po všech těch letech jsem se rozhodla vrátit na vysokou školu, tentokrát formou kombinovaného studia. Byla jsem nadšená, že konečně dělám něco pro sebe a pro svůj sen. Obětování víkendů mi přišlo jako malá daň, zvlášť když už byly moje děti starší a já měla více prostoru na studium. Sotva jsem na první hodině usedla do lavice, uspořádala si blok a otevřela počítač, vešel do auly starší muž s povědomou tváří. Započal výuku a já z něj nemohla spustit oči. Někoho mi připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout, koho. Byl to skvělý lektor a profesor, obětavý a ochotný nám se vším pomoct. Zmiňoval své výzkumy a podíl na vývoji pokročilejších a funkčnějších protéz.

Jednoho odpoledne po výuce mě zastavil na chodbě. „Paní Kristýno,“ oslovil mě. Zastavila jsem se a zvědavě čekala, co mi chce říct. „Vzpomínáte si na mě?“ zamyslela jsem se, ale odpověděla po pravdě: „Od prvního okamžiku jste mi povědomý, ale nevím, kam vás zařadit.“ Usmála jsem se trochu nejistě. Profesor sklonil hlavu a po krátkém zaváhání řekl: „Jsem ten, kdo vám to způsobil.“ Pohledem sklouzl k mé protéze. Zarazila jsem se. „Cože?“ vydechla jsem a v tu chvíli se mi vybavila celá ta strašná událost. „Měl jsem tehdy otce v nemocnici, byl na tom velmi špatně, a já spěchal za ním. Je mi to hrozně líto.“ Jeho hlas byl klidný, ale plný lítosti.

Chtěla jsem se na něj zlobit, mít vztek, ale nešlo to. Místo toho jsem se rozplakala. Byl to úplně jiný člověk, než jakého jsem si celé ty roky představovala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (42): Chtěl jsem zcestovalou a ambiciózní ženu. Naletěl jsem ale podvodnici, která mě chtěla obrat o peníze