Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Zdeňka pochází z chudých poměrů. Proto si řekla, že její dceři nikdy nebude nic chybět. Dopřála jí všechno, co chtěla. Možná to byla chyba, protože z ní vyrostla nevděčná žena. To ale nebylo to nejhorší překvapení, které Zdeňce připravila.
Vdala jsem se ještě na vysoké škole a dceru jsem porodila krátce po obhajobě diplomky. Manžel ani já nepocházíme zrovna z bohatých rodin, takže jsme společný život začínali doslova od nuly. Pravda, podařilo se nám získat družstevní byt, ale hodně dlouho v něm chyběl nábytek. Nevydělávali jsme moc, a tak jsme žili velmi skromně.
Proto jsme se rozhodli, že našemu dítěti nikdy nebude nic chybět. Lenku jsem už odmala oblékala do krásných a drahých věcí. My jsme večeřeli rohlíky s máslem, zatímco ona měla telecí. Celý rok jsme si utahovali opasky, abychom ji o prázdninách mohli vzít k moři, protože byla často nemocná.
Dcera dostala, co si usmyslela
Časem se naše situace zlepšila. Zrekonstruovali jsme byt a konečně ho náležitě vybavili. Lence jsme pořídili nové a drahé hračky. Už je neměla kam dávat, ale stále od nás žádala další. Nikdy jsme jí neřekli ne, i když jsem věděla, že dítě se nemá rozmazlovat. Jenže kdykoli jsem si vzpomněla na své chudé dětství, cítila jsem zadostiučinění, že moje dcera to má lepší.
„Tati, ve školce budeme mít besídku. Koupíš mi nové šatičky a botičky?“ ptávala se Lenka sladkým hláskem.
„Jasně, moje milovaná princezno!“ odpovídal manžel, který jí také nedokázal nic odepřít.
Když Lenka začala chodit na základní školu, začala si říkat o různé věci ještě častěji. Kromě módního oblečení chtěla mít i drahé školní potřeby. Jednou dokonce trvala na tom, abychom jí doma uspořádali narozeninovou oslavu a pozvali celou třídu.
„Mami, koberec v mém pokoji je už ošoupaný,“ prohlásila pár dnů předtím. „Koupíš mi nový?“
„Chtěla jsem to udělat až o prázdninách...“ namítla jsem, ale Lenka mě hned přerušila.
„Radši hned! Nechci, aby se mi kamarádky smály,“ řekla důrazně. „Víš, že na Bářině narozeninové oslavě dostal každý host velkou švýcarskou čokoládu? Já bych jim mohla dát třeba bonboniéru...“
Aspoň že se dobře učila. Domů nosila samé jedničky, byla nadaná, pilná a pečlivá – učitelé si ji nemohli vynachválit. Pak ji přijali na nejlepší střední školu ve městě a i tam patřila k nejlepším žákyním. Neprotestovala jsem, když pravidelně chtěla vymalovat svůj pokoj, pořídit nový nábytek a drahé oblečení. Ať má odměnu za studijní úspěchy.
Ranila nás
Na střední škole se Lenka spřátelila s Annou, dcerou bohatého podnikatele. A kvůli tomu chtěla žít jako ona. To už jsme si vedli docela dobře, ale ne až tak, abychom ji mohli vzít na dovolenou na Kanárské ostrovy! Jenže ona to nebrala do úvahy. Vyčítala nám, že nejsme dost úspěšní, a vysmívala se našemu bytu v paneláku.
To nás oba ranilo. „Lenka se nechová hezky. Kdyby aspoň byla trochu milá, člověku by se to snášelo lépe,“ konstatoval manžel smutně.
„Ono ji to přejde, až se vdá a narodí se jí děti. Pak pochopí, že nemůže mít všechno, co si zamane...“ odpověděla jsem, aniž bych tomu sama věřila.
Moje dcera byla hrozně nevděčná
Lenka se dostala na medicínu, kterou zvládla s vynikajícím prospěchem. V posledním ročníku se provdala za svého spolužáka Honzu. Uspořádali jsme velkou svatební hostinu a tchán s tchyní jim darovali byt. Doufala jsem, že to ocení a rodině poděkuje, ale ona to považovala za samozřejmost. Navíc si okamžitě začala stěžovat, že svatba měla vypadat jinak a že tchán s tchyní vybrali do kuchyně a koupelny příšerné dlaždičky.
„To je děs! Já mám žít v něčem takovém?“ zakončila svou tirádu.
Uklidňovalo mě jedině to, že nemusím poslouchat její stížnosti, protože teď už je to Honzův problém. Mladí pak začali pracovat v nemocnici a chystali se na atestaci. Krátce nato Lenka otěhotněla. Hned mě požádala, abych se postarala o miminko.
„Lenko, já ještě pracuji. Do důchodu mi zbývá pár let,“ pokusila jsem se namítnout.
„Ne? Tak na to zapomeň! Honzova máma půjde do předčasného důchodu a pomůže nám. Je lepší tchyně, než jakou jsem měla matku,“ vyštěkla a mně se do očí začaly hrnout slzy...
Lenka se po krátké mateřské vrátila do práce. Její tchyně se starala nejen o vnučku, ale chodila také mladým nakupovat, vařila a uklízela. Já ji za to obdivovala, ale Lenka to brala úplně jinak. „Je úplně padlá na hlavu! Cpe do mého dítěte nějaké blafy,“ postěžovala si mi jednou.
„Lenko, tvoje tchyně je svatá žena! Tobě se nezavděčí nikdo,“ vyhrkla jsem. Pak se mnou měsíc nemluvila. Čím dál častěji jsem dumala nad tím, proč se Lenka se svou povahou vůbec rozhodla pro medicínu. Litovala jsem každého, kdo by se musel léčit u takové lékařky.
Nevěřila jsem vlastním uším
Jednu neděli nás Lenka pozvala k sobě na čaj. Využila jsem příležitosti a vzala vnučku na procházku. Sedla jsem si na lavičku v parku a se zalíbením pozorovala, jak si hraje opodál.
„Vy mi někoho připomínáte. Už jsem si vás všimla dřív...“ zaslechla jsem najednou. Otočila jsem se a uviděla drobnou starší paní. „Jste hrozně podobná mé lékařce...“ řekla.
„No, to bude tím, že je to moje dcera,“ přiznala jsem.
„Opravdu? Tak to na ni musíte být pyšná. V dnešní době se takoví mladí lidé moc nevidí! Je skvělá lékařka a opravdu se zajímá o lidi. Někdy se říká, že svět jde do háje a mládež je zkažená. To není pravda,“ pokračovala nadšeně a já nemohla uvěřit vlastním uším.
„Jste si jistá, že mluvíte o mé dceři?“ ujišťovala jsem se.
„Rozhodně. Je sice hodně mladá, ale o pacienty se stará skvěle. Mám nemocné srdce a nedávno jsem skončila na pohotovosti. Vaše dcera mě pečlivě vyšetřila a okamžitě přijala na oddělení. Udělali mi všechna potřebná vyšetření, nasadili léčbu. Byla hrozně milá a soucitná! Už jen z jejího přístupu mi bylo líp. Pacienti ji zbožňují. Pozdravujte ji ode mě!“
Paní odešla, já si stoupla a začala jsem nervózně chodit kolem lavičky. Asi jsem u toho vypadala hloupě, protože vnučka na mě koukala s neskrývaným údivem. „Co se děje, babi?“ zeptala se.
„Ale nic, zlatíčko, nic... Jen přemýšlím, jestli někdo může mít dvě tváře. A proč nám ukazuje tu horší...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
