
Květa si neví rady se synem Igorem. Je mu devatenáct let a studuje poslední rok střední školy. Jenže jeho přístup k povinnostem je tristní. Igor neustále zaspává a výčet jeho absencí je dlouhý.
Asi jsme něco s manželem zanedbali ve výchově. Asi jsme byli příliš tolerantní. A teď zažíváme důsledky. Náš syn Igor je pecivál.
Benevolentní výchova se nám nevyplatila
Když chodil syn Igor na druhý stupeň základní školy, seděl neustále u počítače. Hrál nějaké hry, kde komunikoval v angličtině se svými spoluhráči. Způsob trávení volného času se nám nelíbilo, ale naši kamarádi nás ujistili, že u nich je to to samé. Jejich děti tráví celé podvečery u počítače. Trochu nás to uklidnilo, ale stejně jsme si pubertu našeho syna představovali jinak.
Za našich mladých let jsme seděli v parku, zkoušeli kouřit cigarety a pít alkohol, koketovali jsme s opačným pohlavím a objevovali svět. Náš syn Igor o holky zájem nejeví. Nechodí ani sportovat. Po škole tráví čas v pokojíčku. Udělá si domácí úkoly, leží v posteli a čte knihy. Po večeři usedá k počítači a tam tráví čas do pozdních večerních hodin.
Nesouhlas se synovým životem
Opakovaně jsme se snažili syna vytáhnout na výlet na kole, pěší výlet nebo na nějakou aktivitu na čerstvém vzduchu. Marně. Nestojí o to. Letos syn oslavil devatenácté narozeniny a chodí do posledního ročníku střední školy. Učí se průměrně. Předměty, co ho baví, tak tam prospívá na výbornou a co ho nebaví, tak v tom je dobrý. S jeho prospěchem problém nemáme.
Vadí nám jeho lehkovážnost a nezodpovědnost. Udělili jsme synovi nespočet přednášek o tom, jak by měl jeho život vypadat. „Igore, nejde, abys seděl do noci u počítače. Když jdeme spát, ty jsi ještě vzhůru. Chodíš spát k ránu a je jasné, že několikrát za měsíc zaspíš do školy. Hrozné je, že občas prospíš celé dopoledne. Jsi dospělý kluk. A už máme plné zuby tvého způsobu života,“ apelovala jsem na syna minulý týden, když zaspal.
Frustrace z neřešitelné situace
Jsem na pokraji zhroucení. Vůbec nevím, jak situaci se synem řešit. Podle mého názoru má syn otočený režim. Jenže už je dospělý a přijde mi potupné mu na noc brát mobil nebo kabely od počítače. Asi by si to vzít ani nenechal. Nevím. A tak jen s manželem sledujeme, jak přibývají omluvenky, které si syn už může psát sám. Za měsíc má absenci i patnáct hodin. Vše první či druhou vyučovací hodinu.
S obavami čekáme, jestli zdárně dodělá maturitu. Bojíme se, aby ho nevyhodili ze školy. Neustále balancuje na hranici tolerované absence. S tímto jeho lajdáckým přístupem se nám nechce dále financovat synův případný život na vysoké škole. Kdyby se syn snažil a žil zodpovědně, nemáme s dalším studiem žádný problém. Jenže s jeho přístupem, kdy do školy více nechodí než chodí se bojíme, že vysokou školu ani nedodělá. A dalších pět let, co se bude syn povalovat na gauči nebo pařit do rána na počítači asi psychicky nesnesu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.