Adéla (36): Chtěla bych být šťastná jako lidé na internetu. Jenže narážím na jednu překážku za druhou

Je to hrozné, jak mi od malička vtloukali do hlavy, že si musím najít smysl života. Najít si něco, co mi bude přinášet radost. Něco, co budu dělat ráda. Celou dobu jsem si myslela, že budu jako většina lidí. Najdu si partnera, založím rodinu, postavíme dům, a pak se budu těšit na vnoučata.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (35): Přijdu si jako poslední člověk na světě, který nemá přítele ani děti. Přistihla jsem se při nepěkné myšlence

Se vztahy jsem skončila

Tak to u mě ale nefungovalo. Všechny vztahy, do kterých jsem spadla, byly naprosto příšerné. Žádný muž mi nepřišel dost dobrý k tomu, abych s ním založila rodinu. Na všech jsem nacházela nějaké chyby – jeden nebyl dost zodpovědný, druhý měl zas moc přátelský vztah se svojí bývalou přítelkyní.

Proto jsou pro mě vztahy od určité doby uzavřená kapitola, kterou nechci znovu otevírat. Řekla jsem si tedy, že když nemůžu najít přítele a nemůžu založit rodinu, zaměřím se na kariéru. Tak, jak by to udělal každý člověk.

Mohlo by Vás zajímat:

Luděk (52): Žena se ani po šesti letech nedokáže smířit s tím, že jsem ji opustil. Největší ránu jí ale zasadily děti

Kariéra mě neuspokojuje

Problém byl, že ani to není směr, kterým se mohu vydat. Když jsem dokončila střední školu, nešla jsem na vysokou. Věděla jsem, že na to nemám. Od té doby pracuji v administrativě. Každý den dělám totéž, začíná mě to ubíjet. Ráda bych to změnila, problém je, že nejsem nijak průbojná a neumím se ozvat.

A proto když mi bylo třicet, přišla první krize. Všichni kolem měli úžasné práce a ještě lepší partnerské vztahy. Já neměla nic. Rozhodla jsem se, že tak to se mnou dál nejde, začala jsem navštěvovat psychologa. Chtěla jsem být zase normální. Ten můj případ rovnou předal psychiatrovi a od té doby beru antidepresiva.

Mohlo by Vás zajímat:

Malvína (48): Manžel nás sérií špatných rozhodnutí přivedl na mizinu. Přesto jsem mu dokázala odpustit

Jsem zase v depresi

Chvíli to pomáhalo, cítila jsem, že nejsem úplně ztracený případ. Snažila jsem se vzít život znovu do svých rukou, hodně jsem cestovala a snažila se překvalifikovat. „Přece ještě nejsem tak úplně stará na změnu,“ myslela jsem si. To pomáhalo jenom chvíli.

Teď jsou moje úzkosti a deprese zpět. Covidová pandemie a rok, který jsem musela strávit zavřená doma, mi rozhodně neprospěl. K vyléčení mi nepomáhají ani antidepresiva. Nerozumím tomu, že si lidé najdou smysl života třeba už v pubertě a já se v životě neustále jenom plácám. Přijde mi, že ať se podívám kamkoliv na internetu, vidím jen šťastné a usměvavé lidi, kteří neřeší žádné problémy.

Další příběhy ze života ➔

Mohlo by Vás zajímat:

Jasmína (33): Budoucí tchán mi do očí řekl, co si o mně myslí. Hodně mě to zabolelo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.