Adéla (38): Manžel nám pořídil dalšího psa. Teď čekám, kdy se o něj zase budu muset starat sama

Měli jsme doma psího přítele Adolfa. Vyrůstal s našimi dětmi už od štěněte. Manžel ho tehdy koupil tak trochu bez předchozí domluvy. Nicméně jsem si na psa doma zvykla a brala ho jako součást rodiny. Před pár týdny Adolf umřel a děti z toho byly hodně smutné. I já jsem truchlila, ale svým způsobem to byla úleva, protože jsem s ním chodila ven převážně jen já. To jsem netušila, co má manžel za lubem.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (40): Vypsala jsem odměnu za nalezení psa. Netušila jsem, jak na to zareaguje manžel

Manžel si před lety prosadil psa

Když jsem byla těhotná, manžel Filip (37) trval na tom, že si musíme co nejrychleji pořídit psa. „Musíme si pořídit psa, než se děti narodí, aby vyrůstali spolu," trval na svém před devíti lety. Nadšená jsem určitě nebyla. Představa, že se starám o dvě mimina a k tomu ještě štěně, mě nijak netěšila. Jak všichni víme, štěňata všude čůrají, všechno ničí.

Filip si ale tehdy prosadil svoje. Přislíbil, že psa vychová a bude ho mít na starosti. Svůj slib splnil. Adolfa naučil hygieně velmi rychle, bral ho na dlouhé procházky a vedl ho k lásce k dětem. U retrívra to ale šlo tak nějak samo. Jakmile děti povyrostly, utvořily si k psovi vztah. Občas jim prošlo i spaní se psem v posteli.

Nejsem typickým vyznavačem psích mazlíčků, ale pohled na děti s bílým chlupáčem mě dokázal vždycky rozveselit. Filip už se o psa nestaral tak, jak na začátku přislíbil. Brzké ranní procházky zbývaly na mě. Ty večerní jakbysmet. Filip měl nespočet výmluv, proč se psem nemůže jít. Pomalu, ale jistě mi to přerůstalo přes hlavu.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (35): Nechtěla jsem psa, manžel nám ho přesto pořídil. Už teď je jasné, jaká to byla chyba

Když pes zemřel, cítila jsem částečnou úlevu

Pustit dvojčata se psem ven nepřicházelo v úvahu. Začala jsem jej vnímat trochu jako kovadlinu. Nechápejte to špatně, i mě se s ním někdy nechtělo ven, ale na výběr jsem neměla. Děti měly psa na hraní, manžel na mazlení a na mě zbývaly jen povinnosti. Když mu bylo lehce přes osm, začal být nemocný.

Málo žral, venku si lehal a pořád podivně pokašlával. Návštěva veterináře byla nevyhnutelná. Pes byl na smrt nemocný. Dostal hromadu léků, ale jeho prognóza nebyla dobrá. Vydržel ještě rok, pak zemřel. Děti plakaly snad 14 dní v kuse. I mě to bylo líto. Adolf byl součást rodiny, bylo s ním doma veselo. Někde hluboko v sobě jsem ale cítila úlevu.

Žádné ranní vycházky, nebo honička z práce domů, abych ho vyvenčila. Nahlas jsem nic neřekla, jen jsem si to myslela. Filip pořád děti utěšoval, že je mu teď lépe a že se na nás určitě dívá z psího nebe. To, že má něco za lubem, jsem nepoznala. Ani ne měsíc po tom, co nás psí přítel opustil, přišel Filip domů s velikou krabicí.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (28): Přítel mi nechce dovolit domácího mazlíčka. Vymyslela jsem plán, jak ho přelstím

Manžel pořídil dalšího psa

Dvojčata se k tomu vrhla. „Tati, ta krabice se hýbe," ječely dcery radostí. „Tak ji otevřete," vyzval je. Odklopily víko a z krabice vyskočila malá krémová koule. „Štěně?" hlesla jsem. „Nechtěl ses o tom nejdřív poradit? Další pes?" pěnila jsem.

„Podívej se, jak jsou zase šťastné," odbyl mě. „Není to ani měsíc, co umřel Adolf. Není to fér," vyjadřovala jsem svůj nesouhlas. Svobody jsem si příliš dlouho neužila. Opět máme doma psa. A já doufala, že si dáme na několik let pauzu. Filip se zatím péči o něj věnuje, ale otázkou je, jak dlouho mu to vydrží. Pes je závazek na několik let a moje svoboda je zase v trapu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.