Alois (28): Z domu po babičce nám utíkali nájemníci. Když jsem tam přespal, pochopil jsem proč

Nikdy jsem nezažil nic, co by připomínalo ducha ani neslyšel neznámé kroky, které by se rozléhaly prázdným domem. Horory a sci-fi filmy mám rád, ale nikdy jsem na nic z toho, co se v nich odehrávalo, nevěřil. Až vlastní zážitek moje mínění změnil.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (18): V domě s námi žil duch malé holčičky. Musela jsem jí pomoci najít klid

Babička tvrdila, že v jejich domě straší

Moji prarodiče bydleli ve starém domě v pohraničí. To, že v sobě ukrývá dávnou minulost, mi říkali mockrát. Já je měl za pohádkáře a nevěřil jim. Babička mi nejednou vyprávěla, že v domě pobývá duch vojáka, který hledá svoje rodiče. Ti zemřeli pár let poté, co syn Hans narukoval do armády a padl.

Babička se roky trápila, protože se čas od času duch mladého Hanse vrátil. V noci je děsil tím, že lítal po domě, mlátil dveřmi, otvíral okna a bouchal do trámů. Někdy prý měla i pocit, že slyší jeho žalostné volání. Mohli jsme do babičky hučet od rána do večera, že to není možné, ale ta si to nenechala vymluvit. Děda ji v tom podporoval, protože to prý slyšel také.

Moje matka se o své rodiče bála, a tak mě požádala, abych zjistil minulost domu. Dlouhé roky jsem na nic nepřišel. Nakonec se situace vyřešila sama tím, že babička s dědou krátce po sobě zemřeli. Dům i nadále zůstal v rodině. Nikdo z nás v něm nechtěl bydlet, a tak jsme ho pronajali. Jenže velmi rychle se ukázalo, že v tom domě nelze žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Otýlie (35): Děda tvrdil, že máme ve sklepě ducha německého vojáka. Pravdu jsem měla okusit na vlastní kůži

Chtěl jsem si na ducha posvítit sám

Každý nájemník tam vydržel maximálně půl roku. Vždycky odcházel ze stejného důvodu. ,,V tom domě se něco děje. Slyšíme hlasy a zoufalé volání,“ říkali lidé, když nám vraceli klíče. To už byla příliš velká náhoda na to, aby to byl výmysl. Rozhodl jsem se, že na to přijdu sám. Do domu jsem se dočasně nastěhoval a čekal, co se bude dít.

Prvních pár týdnů byl klid a já se zlobil na všechny své předchůdce, že si vymýšleli. Až jednou v noci jsem zaslechl kroky našlapující po schodech. Vyběhl jsem z ložnice, ale už jsem zahlédl jen mizející stín. ,,Kdo jsi?“ zvolal jsem drze. Ticho. Plížil jsem se podél stěny a čekal, co se stane.

Vtom v dolním patře bouchly dveře. Utíkal jsem dolů, ale nikoho jsem neviděl. Tak to trvalo celou noc. Honil jsem něco neviditelného, co mi pořád utíkalo. Došlo mi, že jak babička, tak nájemníci mluvili pravdu. Musel jsem konat. Pomocí jedné starousedlice jsem zjistil, že se skutečně jedná o zemřelého Hanse, který hledá své rodiče.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (25): Moje sestra žije v domě, kde podle všeho straší, co mě překvapilo ještě víc, je, že jí to nevadí

Pomohl jsem vojákovi najít věčný klid

Nezbylo mi, než mu pomocí duchovní osoby sdělit, že jeho rodiče už nežijí. Společně jsme ho požádali, aby je nehledal a vydal se k věčnému klidu. Nebyl to proces, který by svůj účel splnil za jedno odpoledne. Byla to práce na půl roku. Po celou dobu jsem v domě žil a každou noc bojoval s neznámou silou.

Je to pár měsíců, co je klid. Doufám, že Hans už je s rodiči a my snad můžeme konečně vydechnout. Dům jsem dal znovu k pronájmu a zatím si nikdo na nic mimořádného nestěžoval. Tak snad to zabralo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (62): Koupili jsme si na důchod malý domeček za městem, kousek od hřbitova, zdá se, že nás v domě bydlí víc

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.