Když Beatě zemřel tatínek, velmi ji trápilo, že jako jediná z rodiny se s ním nestihla rozloučit. Nedokázala se zbavit výčitek svědomí. Najít úlevu jí pomohl až sen, ve kterém si telefonovala se zesnulým otcem. To, že to nebyl možná jen sen, jí došlo ráno, když našla sluchátko položené vedle telefonu.
I když si to nechceme připustit, smrt je součást života. Zní to skoro jako paradox. Když mi onemocněl tatínek, musela jsem se připravit na nejhorší. On se ale vůbec nebál. Mluvil o smrti tak přirozeně, že tím vlastně tlumil moji bolest. Po jeho odchodu se stalo něco, co i mě donutilo přestat se smrti tolik bát.
Věděla jsem, že táta umírá
Táta byl vždycky bojovník! Byla to tvrdá nátura, která se všemu zlému dokázala postavit. Když onemocněl rakovinou, ani ji nechtěl nechat vyhrát. Chvíli to dokonce vypadalo, že ji přemůže. Když se ale ukázalo, že rakovina postihla slinivku, naděje na zlepšení jeho stavu se navždy vytratila. Společně s maminkou jsme chtěly tatínkovi jeho poslední dny co nejvíce zpříjemnit.
Přes týden byl v nemocnici a na víkendy jsme si ho brali domů. Týden po týdnu bylo vidět, jak mu rakovina bere život z těla. Byl hubený, sešlý a život z něj postupně vyprchával. Svůj smysl pro humor si ale stále držel. Místy se choval tak, jako kdyby mu nic nebylo. Dívat se na to, jak mi táta umírá před očima, mě hodně bolelo.
Víte, že se to stane, ale nemůžete tomu zabránit. Cítila jsem se zoufalá a bezradná. Při našem posledním setkání mě nenapadlo, že se vidíme naposledy. Mamka ho v neděli večer odvážela do nemocnice. Táta stál u auta loučil se. Bylo to ale jiné loučení než ty týdny před tím. Asi už cítil, že jsou jeho dny sečteny.
Nestihla jsem se s tátou rozloučit
Já věřila, že se ještě uvidíme, takže jsem ho jen políbila a slíbila, že za ním brzy přijdu. To bylo naposledy, co jsme se viděli. Pár dní na to zemřel. Všichni z rodiny za ním stihli jít. Já měla na starosti jiné věci a návštěvu v nemocnici jsem pořád odkládala. A to tak dlouho, až jsem to nestihla. Když mi mamka oznamovala, že táta umřel, sevřelo se mi srdce.
„Já se s ním nestihla rozloučit," plakala jsem. „Chtěla jsem mu toho ještě tolik říct," zoufala jsem si. Mamka mě láskyplně utěšovala, protože cítila moji bolest. Po pohřbu se celá rodina sešla u nás doma. Byl to pochmurný a velmi smutný den. V domě panovalo ticho a smutek. Mě se v hlavě honilo jen jedno.
A to, že jsem se jako jediná nestihla s taťkou rozloučit. Nestihla jsem mu říct, jak moc ho mám ráda a jak k němu vzhlížím. Výčitky svědomí mě velmi tížily. Pár dní po pohřbu se mi zdál sen. Byl živý, jako kdyby se to vážně stalo. Taťka mi v něm zavolal z práce, jak to dělal kdysi. „Ahoj, Beáto, máme pro sebe jen chviličku," řekl mi.
Ve snu došlo na poslední rozloučení
„Vím, že tě trápí, že ses se mnou nerozloučila," pokračoval táta. „Netrap se tím. Já vím, že mě máš ráda a myslíš na mě," řekl něžně. „Už je mi dobře. Nic mě nebolí," pokračoval. Já ve snu do telefonu jen plakala a poslouchala tátova slova. „Už budu muset zase jít. Dávej na sebe pozor. Budu tě hlídat. Miluju tě," ukončil hovor.
Já stihla říct jen: „Mám tě ráda, táto." Ráno jsem se probudila a cítila se jinak. Poprvé od tátovy smrti jsem se cítila dobře. Cítila jsem úlevu. A mohl za to sen. Když jsem vstala z postele a šla do obýváku, nalezla jsem sluchátko od pevné linky položené vedle telefonu. Myslím, že to úzce souviselo s mým snem. Vlastně si pokládám otázku, jestli to byl vážně jen sen. Ať už je to tak, či onak, sen mi nabídl útěchu, že táta ví, jak moc ho miluji.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.