Bedřich (67): Buď jsem už starý a začínám bláznit, nebo jsem měl tu čest setkat s duchem

Mým nejvěrnějším přítelem je můj pes Aron. Už roky tvoříme nerozlučnou dvojku, máme jenom jeden druhého.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (34): Dědeček se nedočkal své pravnučky, a tak se na ni přišel podívat po smrti

Pes a já

Když mi zemřela žena, náš vztah s Aronem se ještě utužil. Stejně jako já si v sobě nesl veliký smutek po paničce. Abych se doma neutápěl v žalu, naučil jsem se denně s Aronem chodit na dlouhé procházky. Oba jsme to potřebovali. Já jsem se vzhledem ke svému věku hýbat musel a psa nikdy nemusíte přemlouvat, aby šel ven.

Měli jsme svoji oblíbenou trasu, která měřila kolem sedmi kilometrů. Vedla k lesu a přes polní cestu ke starému pivovaru. Tam jsme si vždycky chvíli odpočinuli a pak jsme se vraceli zpět domů. Pro mě to znamenalo procházku na půl dne. Aron pokaždé letěl přede mnou, měl ta místa očuchaná a pořádně označkovaná, ale i tak to tam měl určitě rád.

Jednoho dne se ale něco změnilo. Už na polní cestě se Aron začal krčit a kňučet. Držel se mi u nohou a neodběhl téměř ani o krok. Měl takový strach, že jsem ho raději připnul na vodítko. Ke starému pivovaru zbývalo pár metrů. To už Aron odmítal jít dál. Klepal se, kňučel a očima mě prosil, abychom tam nechodili.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (29): Pomohla jsem duši mrtvé sestry na druhý břeh. Teď má klid ona i já

Hlas ze starého pivovaru

Chtěl jsem mu ukázat, že mu tam žádné nebezpečí nehrozí, a táhnul jsem ho za brány pivovaru. Potřeboval jsem si tam na chvíli sednout. Bylo vidět, jak je Aron nesvůj. Jsem zvyklý na něj mluvit, tak mu říkám: „Páníček si na chvíli sedne, odpočine si a půjdeme domů, chlupáči, jo?“ On ale začal štěkat a vrčet. Najednou se z prostor pivovaru ozvalo: „Bojí se a dobře dělá, tady byste být neměli, raději odejděte.“

Nechápavě jsem se otočil směrem, odkud hlas vycházel. Ztratil jsem pozornost nad vodítkem a Aron mi se staženým ocasem utekl. Do mě se dala veliká zima a cítil jsem, jak se mi špatně dýchá a po těle mě polévá studený pot. Jediné, na co si ještě pamatuji, je, že jsem se snažil za Aronem rozeběhnout. Zbytek svého příběhu vím ze slov lékařů.

Probudil jsem se v nemocnici. Kolemjdoucí mě prý našli schouleného a prochladlého na polní cestě. Aron na mně ležel a zahříval mě. Dostal jsem silný zápal plic, ale naštěstí jsem všechno zvládl. Pod vlivem emocí jsem personálu povyprávěl, co se mi u pivovaru stalo. Jejich reakce byla taková, že když prý má člověk horečky, blouzní.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (44): Z těžké životní krize mi pomohla moje matka. I když už dvacet let nežije

Zvířata tuší nebezpečí

Mému zážitku nikdo nedával velikou váhu. Já ale vím, co jsem slyšel. Aron se bál a snažil se mě odradit od toho, abychom na pozemek pivovaru vstoupili.  V nemocnici na mě koukali jako na blázna. Starý dědek, který si vymýšlí, aby byl zajímavý. Já jsem přesvědčen, že v tom pivovaru někdo nebo něco bylo. Pivovar už léta nefunguje, protože majitel se v něm oběsil.

Dal bych ruku do ohně, že to právě jeho duch nás vyháněl. Jakmile jsem se dal do kupy, rozhodl jsem se, že se půjdeme na místo podívat znovu. Chodili jsme tam roky, tak nás přece takový zážitek nemohl odradit. Vzal jsem si s sebou raději i baterku a telefon.

Aron se ale na polní cestě znovu rozklepal. Sednul si a odmítal jít dál. Tentokrát jsem na jeho „prosbu“ dal. Našli jsme si jinou trasu. K pivovaru jsme se už rok nepodívali.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (67): Nevyslyšela jsem manželovo poslední přání, a tak mi ho připomněl ze záhrobí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.