Bedřich (68): Zkratka přes hřbitov nebyl dobrý nápad. Potkal jsem muže, který si lehl do hrobu

Když někde vyprávím svůj zážitek o noční cestě hřbitovem, lidé mi říkají, že si vymýšlím. Podle nich jsem starý dědek, který chce být zajímavý. Já ale vím, co jsem viděl. K vymyšlené báchorce to má daleko. Ještě dnes mi z toho běhá mráz po zádech.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (31): Na hřbitově jsem potkala podivnou ženu. Dalo mi to naději, že dcera je na dobrém místě

Z hospody jsem šel domů přes hřbitov

Každý čtvrtek chodím s ostatními starouši na pivo. Jedno pivo cumláme hodinu a řešíme kraviny. Nikdy na pivo nejdeme s tím, že se opijeme. Dáme si tři kousky a už se vidíme v posteli. Tak tomu bylo i loni na podzim. Opět jsme se sešli v sedm hodin v hospodě. Objednali jsme si pivo a klábosili. Po vypití tří piv jsme se rozloučili a každý se vydal po své ose.

Když jsem vyšel z hospody a pohlédl na hřbitov, na kterém plápolaly svíčky, rozhodl jsem se, že se domů vrátím přes něj. I když po naší vsi koluje zvěst, že je hřbitov v noci nebezpečný, rozhodl jsem se tomu pro tentokrát nevěřit.

Otevřel jsem bránu a tiše procházel mezi hroby. Sem tam zašustil nějaký lístek nebo proletěl pták. I když jsem dospělý chlap, jistý strach jsem pocítil. Přeci jen jsem byl v noci sám na hřbitově. Kdyby mě někdo třeba přepadl, nemá mi kdo pomoci. Už jsem se ale nechtěl vracet, takže jsem si dodal odvahy a pokračoval v cestě.

Mohlo by Vás zajímat:

Gita (25): Zjevila se mi duše stařenky, kterou jsem malovala na hřbitově

Vynořil se přede mnou muž v klobouku

Byl jsem zhruba v polovině cesty, když se přede mnou z ničeho nic vynořila postava. Byla menšího vzrůstu a s kloboukem na hlavě. „Dobrý večer," pronesl jsem tiše. Muž zvedl hlavu a podíval se na mě. „Zdravím vás. Co zde v tuto hodinu pohledáváte?" zeptal se zpříma. „Krátím si cestu domů," odvětil jsem.

„Vy se nebojíte? Být takhle v noci na hřbitově? A sám?" položil tři podivné dotazy a značně mě znervóznil. Otočil jsem se za sebe. Nikde ani noha. A v tu chvíli mi došlo, že jsem k smrti vyděšený. Muž čekal na odpověď. „Abych byl upřímný, vlastně se bojím. A to dost," řekl jsem mu. Muž se pousmál. „Taky jsem se kdysi bál, když jsem tudy procházel," pronesl.

„A teď už se nebojíte?" zajímalo mě. „Teď už se nebojím. Já už tady bydlím," mávl rukou, abych šel za ním. Lehl si na jeden hrob a zmizel do něj. Ano, zmizel. Prostě jako kdyby se do něj rozplynul. „Kde jste? Kam jste zmizel?" začal jsem zmateně hulákat. „Raději jděte domů," ozvalo se kolem mě. „Ne všichni tu jsou hodní..." Tehdy jsem vzal nohy na ramena.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (49): Dva roky jsem se neodvážila jít za maminkou na hřbitov. Teď už vím, jaká to byla chyba

Muž, kterého jsem viděl, už pět let nežil

Ve svému věku už sice běhat nemohu, ale šel jsem tak rychle, jak mi nohy stačily. Už jsem se ani neotáčel. Když jsem přišel domů, ještě dlouho jsem jen seděl a přemítal nad tím, co se to vlastně stalo. Ráno jsem se vydal na hřbitov znovu. Zajímalo mě, kdo leží v hrobě, kam si muž lehl. A podle jména z náhrobního kamene jsem pak dohledával informace.

Muž, kterého jsem viděl, zemřel před pěti lety. Nebyla to žádná významná osoba. Obyčejný člověk, kterého jsem ani neznal. Od té chvíle už se v noci domů přes hřbitov nevracím. I když se mi nic nestalo, nechci pokoušet ostatní obyvatele hřbitova. Takové místo je třeba uctívat. Dodnes mi to ale nikdo nevěří.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Rosťa (23): Porušil jsem babiččino pravidlo a vstoupil do kaple na hřbitově. Neměl jsem to dělat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.