Gita (25): Zjevila se mi duše stařenky, kterou jsem malovala na hřbitově

Už když jsem byla malá, věřila jsem na duchy. Dokonce se nebojím říct nahlas, že jeden za mnou chodil. Byl to malý chlapec, který zemřel tragickou smrtí. U mně našel útěchu a pochopení. Od prvního setkání s ním jsem věřila, že po smrti nás čeká něco dalšího. A nedávný zážitek mně v mém přesvědčení pouze utvrdil.

Mohlo by Vás zajímat:

Rosťa (23): Porušil jsem babiččino pravidlo a vstoupil do kaple na hřbitově. Neměl jsem to dělat

Chodím přemýšlet na hřbitov

Pro většinu lidí jsem podivín. Nerada chodím na místa, kde je hodně lidí. Nejraději sedím někde v koutě a maluji si. Malba je pro mě ten nejlepší lék na starosti a chmury. A když je úplně nejhůř, chodím přemýšlet na hřbitov. Sednu si k nějakému hrobu a k promlouvám k člověku, co tam leží. Velmi mně to uklidňuje. A ještě mám pocit, že zesnulému pomáhám, když s ním mluvím.

Poslední měsíce jsem na hřbitově víc než doma. Vždy mě to táhne k jednomu konkrétnímu hrobu. Je v něm pohřbena žena, které by dnes bylo přes sto padesát let. U jejího hrobu se cítím nejlíp. Vždy se ponořím do svých myšlenek a v tichosti k ní promlouvám. Ptám se jí, jaký měla život a co by dnes udělala jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Saša (19): Neuctivé chování na hřbitově se nám krutě vymstilo. Nejvíc to odnesl kamarád Ondra

Zjevila se mi duše dávno mrtvé ženy

Nikdy nepřijdu s prázdnou. Vždy po cestě natrhám nějaké kvítí a dám ho na hrob, o který se evidentně už roky nikdo nestará. Poté u hrobu sedím až do setmění. Fantazie mi pracuje na plné obrátky a já se snažím podobiznu ženy zvěčnit na papír. Tužka mi po papíře jezdí tak nějak sama. Když jsem před časem malbu dokončila, cítila jsem hrdost.

Podle data narození z náhrobku by měla žena narozeniny 3. června. Obrázek s její podobiznou jsem zarámovala a měla v úmyslu položit k náhrobku. Považovala jsem to za dárek. Klečela jsem u hrobu a zpívala píseň, která mi zrovna přišla na mysl. Během toho jsem cítila, jak za mnou někdo stojí.

Z nějakého důvodu jsem ale nedokázala otočit hlavu. Za mými zády zaznělo: „Moc ti za všechno děkuji." Zamrazilo mně. „Díky tobě teď konečně mohu v klidu odejít," dodal hlas a já na rameni ucítila ruku. „Ukažte se mi," vyzvala jsem bez strachu tu osobu. Tehdy se přede mnou zjevila stařenka v oblečení z jiné doby.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (49): Dva roky jsem se neodvážila jít za maminkou na hřbitov. Teď už vím, jaká to byla chyba

Pomáhám duším najít věčný klid

„Jste krásná," řekla jsem jí. Když věříte na duchy, takový zážitek je pro vás vrcholem. Víte, že jste se nemýlili.  A hlavně víte, že nejste bláznem. V tu chvíli mi od radosti tekly slzy. Bylo to velmi dojemné. Hleděly jsme si do očí, než mi došlo, že stařenka nemá zornice. Jen azurové modré bělmo. „Ještě jednou ti děkuji. Teď už musím jít," špitla a poslala mi polibek.

Postupně se rozplynula ve vzduchu. Seděla jsem u její hrobu další hodiny. Něco tak silného jsem musela vstřebat. Na hřbitov chodím dál. Vybrala jsem si další neopečovávaný hrob, ke kterému si chodím malovat. Věřím, že mám možnost pomoci každému nebožtíkovi, který zatím nenašel svůj klid. Každý musí najít to, co ho naplňuje a udělá šťastným. Já věřím, že moje životní poslání tkví právě v tom, co dělám.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anastázie (32): Kus kamene z náhrobku mé matky mi zázračně pomohl. Začala jsem znovu žít

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.