Čeněk (31): Babička tvrdila, že stále žije se zesnulým dědou. Stačilo mi u ní strávit jednu noc, abych pochopil

Babička Zdenička (77) mi často vyprávěla, že co děda Tonda zemřel, má pocit, že není v domě sama. Nikdo z rodiny jí samozřejmě nevěřil. Její pocity jsme připisovali ztrátě milované osoby. Babička se mě ale snažila za každou cenu přesvědčit, že není blázen a dědův duch v domě nadále přebývá.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (23): Babička se mi těsně před smrtí svěřila se zvláštním zážitkem. Díky němu odešla v klidu

Babička tvrdila, že dědův duch je v domě

Když vám někdo řekne, že má doma ducha, co vás napadne jako první? Buď, že je dotyčný blázen, nebo že chce být zajímavý. I když babička Zdeňka není blázen, nebo někdo, kdo by si rád vymýšlel, její tvrzení, že má v domě dědova ducha, jsme nikdo nebral vážně. Začala s tím hned po tom, co děda Antonín umřel. Byli spolu téměř padesát let a jeho odchod byl pro babičku velmi bolestivý.

Jsou tomu dva roky, co nás děda opustil. Všichni jsme se to snažili brát jako přirozenou součást života. Nejvíce zdrcená byla babička. A nebylo se čemu divit. S dědou byla celý život. Ti dva se milovali a jeden pro druhého by položili život. Nikdo z rodiny nechtěl, aby babička zůstala v domě sama.

Těsně po pohřbu kývla na to, že půjde buď k mamce, nebo do domova důchodců. Jenže po pár měsících změnila názor. Řekla, že se z domu nehne, protože by tam byl děda sám. Ve mně hrklo, protože mluvila tak, jako by žil a oni spolu snad každé ráno snídali. Shodli jsme se na tom, že babička musí z domu co nejrychleji pryč.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (23): Když jsem u babičky v okně viděla neznámou postavu, hned jsem věděla, že to je zesnulý děda

Babička se mě snažila o přítomnosti ducha přesvědčit

Rodina oslovila právě mě, abych babičce domluvil. Roky dávala na moje slova. Ovšem nepochodil jsem. ,,Čendo, ty mi snad budeš věřit,“ začala s obavou v hlase. ,,Děda tu pořád je,“ řekla a rozhlédla se. ,,Nechci odsud odejít, chci být s ním,“ prosila mě. ,,Babi, děda je mrtvý a ty tu nemůžeš zůstat sama,“ řekl jsem s láskou v hlase.

,,Ty to nechápeš. On se vrátil. Hýbe věcmi, slyším jeho hlas, a dokonce i kroky na těch dřevěných schodech,“ chytla mě za ruce. ,,Vím, že to je Toník,“ dodala a leskly se jí oči. ,,Babi, to není možné. Musíš pryč,“ řekl jsem přísně. Ovšem babička se postavila na zadní a řekla, že zůstává. Nikdo z nás ji z domu nedokázal dostat.

O dědovi přestala mluvit a snažila se chovat normálně. Občas jsem ale při návštěvě registroval, že si s někým tiše povídá nebo se usmívá do prázdného rohu. Zjevně ke mně pořád měla důvěru, a tak mi nabídla, abych u ní strávil pár dní a přesvědčil se o dědově přítomnosti na vlastní oči. A musím říct, že měla pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikolas (23): Omylem jsem si sedl do křesla, ve kterém zemřel děda mé přítelkyně. Cítil jsem, že je v něm pořád

Dědova specifická chůze mě přesvědčila

Už během první noci jsem slyšel šouravé kroky. Přesně tak, jak děda našlapoval v papučích. Byl to tak specifický styl chůze, že se nedal s ničím zaměnit. Vykoukl jsem z pokoje a pozoroval chodbu. Všechny obrazy na stěnách se v jeden moment posunuly o pár centimetrů doprava.

Kroky směřovaly k babiččině ložnici. Měla pootevřené dveře. Ve svitu pouliční lampy jsem viděl, jak se místo na matraci vedle babičky prohnulo, jako když na ni někdo ulehá. ,,Tak babička měla pravdu,“ řekl jsem a dál tiše stál ve dveřích. To mi stačilo k tomu, abych babičce uvěřil. Teď hájím její zájem v domě zůstat. Ti dva spolu musí být do poslední chvíle. To já byl blázen, když jsem babičce nevěřil.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bernardeta (26): V domě mých rodičů straší, ale jsem jediná, kdo si to myslí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.