Dagmar (62): Před 30 lety jsem se musela rozhodnout, zda se vzdám manžela, nebo dcery. Své volby nelituji

Naše dcera Anička se narodila o dva měsíce dřív. Když doktor vyřkl větu, která mi navždy změnila život, nevěřila jsem tomu. ,,Vaše dcera má dětskou mozkovou obrnu,“ prohlásil tehdy.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (28): Mělo se nám narodit postižené dítě a manžel mě těsně před porodem opustil. Nakonec se stal zázrak

Manžel mé rozhodnutí postarat se o dceru neunesl

Před více než třiceti lety se děti s takovým postižením zavíraly do ústavu. Já si nic takového nepřipouštěla. ,,Jednou jsem sakra matka, tak se o dítě postarám sama,“ bouchla jsem do stolu. Manžel Vratislav nad mým rozhodnutím kroutil hlavou. Chtěl, abych poslechla doktory a my se pokusili o další dítě. Vždycky si totiž přál kluka. Zdravého kluka, na kterém dožene všechno, co jeho vlastní otec zanedbal.

Dlouho se svým odchodem neotálel. Viděl, kolik práce nás s dcerou čeká a prostě to zabalil. Navíc nikdo nedokázal říct, zda rehabilitace a věčné obíhání doktorů bude mít nějaký výsledek. Zbaběle nás opustil. Hodně jsem mu to zazlívala.

Anna se ale nevzdala. Moc si přála být jako ostatní děti. Její dětství ovšem bylo strastiplné. Když jsme zrovna nebyly na rehabilitaci, čekaly jsme na termín operace. Ve školním věku to měla sakra těžké. Děti na ni koukaly skrz prsty. Učitelky po mně chtěly, abych ji přemístila do zvláštní školy. Nikdo nechápal, že hlava jí funguje normálně, jen tělo ji zlobí.

Mohlo by Vás zajímat:

Radka (29): Čekám postižené dítě. Manžel to nezvládá a stává se z něj alkoholik

Obětovala jsem dceři svůj život

Její chůze, pokud se tomu tak dalo říkat, vypadala skutečně děsivě. Nohy měla zamotané a kulhavým pohybem se snažila stačit ostatním. Jenže nestačila. Věděly jsem to já i ona. Otevřeně jsme o tom doma mluvily a vzájemně si dodávaly odvahu. Po jedné větší operaci, to bylo Anně deset let, jsme se bály toho, jak to dopadne.

Dětská obrna bohužel stále patří mezi nevyléčitelné nemoci. Dá se s ní ovšem velmi dobře pracovat. Jen to chce hodně pozitivní energie a vůli. Anna měla období, kdy to chtěla vzdát. Často si přála invalidní vozík, který by její snahu být normální ukončil. Nedovolila jsem jí, aby to vzdala. Na každé rehabilitaci jsem byla s ní.

Někdy jí tekly slzy proudem, protože ne vždy to šlo jako po másle. Já tomu obětovala svůj osobní život. Od odchodu manžela jsem neměla muže. Nebyl čas se s někým seznamovat, chodit na rande a vysedávat po vinárnách. Musela jsem dostát svému slovu a připravit Anně normální život. Nebýt její bojovnosti a odhodlání, bylo by to o poznání těžší.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (39): V mém těle roste dítě, které bude postižené. Musela jsem se rozhodnout, zdali mu dám život

Umřu s vědomím, že jsem udělala, co jsem mohla

Anna nikdy nebude normálně chodit. Je sice po několika operacích, ale žádná z nich nedopadla tak, aby na ní nikdo nepoznal, že má jistý handicap. Když jsme jednou viděly děti na hřišti, jak se honí, neuniklo mi, že má Anna oči zalité slzami. Když jsme přišly domů, začala sama cvičit. Naporoučela si činky a různé náčiní.

Od toho dne jsem pochopila, že to nikdy nevzdá. Snaží se docházet na cvičení, kde se posiluje střed těla. Přineslo to ohromné výsledky, protože se jí začalo tělo tvarovat. Stalo se to jejím koníčkem, který ji naplňuje. Dnes je to třicetiletá ženská, která se nenechá ničím ani nikým zastrašit. Chodí normálně do práce, má přítele a kdo ví, možná ze mě brzy bude babička. Já jdu za dva roky do důchodu, který strávím sice sama, ale s vědomím toho, že jsem pro dceru udělala, co jsem mohla. Dala jí šanci na normální život.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Stanislava (42): Přečkali jsme s manželem dvě těžké rány osudu. Svých rozhodnutí ale nelitujeme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.