Stanislava (42): Přečkali jsme s manželem dvě těžké rány osudu. Svých rozhodnutí ale nelitujeme

Když jsem byla poprvé těhotná, nenapadlo mě, co vše se může pokazit. Najednou jsem stála před těžkým rozhodnutím. V polovině těhotenství jsme zjistili, že čekáme dítě s Downovým syndromem. Ani na minutu jsme neváhali a chtěli jsme, aby přišlo na svět.

Mohlo by Vás zajímat:

Radka (29): Čekám postižené dítě. Manžel to nezvládá a stává se z něj alkoholik

Řekli nám, že miminko bude postižené

O početné rodině jsme s Kamilem snili od chvíle, kdy jsme se seznámili. Oba jsme vyloženě rodinné typy. Pocit, že je čas na první dítě, přišel ve chvíli, kdy mi bylo 23 let. Kupodivu jsem otěhotněla bez větších obtíží. Do poloviny těhotenství bylo všechno v pořádku. Až velký screening ukázal, že ten človíček, který žije pod mým srdcem, je nemocný.

Pojem Downův syndrom jsem do té doby zaslechla, ale co si pod tím mám představit, jsem netušila. Moje lékařka mě nenápadně nabádala k tomu, abych se rozhodla pro ukončení těhotenství. My s Kamilem ale měli jasno. Naše dítě bude žít, ať je zdravé, nebo ne. Do konce těhotenství zbývalo dvacet týdnů a my získali čas se na to připravit.

Když se syn narodil, i přes jeho diagnózu jsem zažívala pocit štěstí. Nešlo přehlédnout, jakým postižením trpí. Reakce okolí byly všelijaké. Úzká rodina se k tomu postavila statečně. Každý si k Pájovi našel cestu. Od narození do jednoho roku udělal velký pokrok. Aktivně jsme s ním pracovali a on se radoval z objevování světa.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (39): V mém těle roste dítě, které bude postižené. Musela jsem se rozhodnout, zdali mu dám život

Se sestrou má syn krásný vztah

Pája je kliďas vděčný za blízkost a lásku rodiny. Rozhodnutí dát mu šanci na život nelitujeme. Když mu bylo pět let, rozhodli jsme se pro druhé dítě. Lékaři se nás snažili přemluvit, abychom to neriskovali. S Kamilem jsme si ale šli za svým.

Druhé těhotenství bylo náročné. Péče o Páju a k tomu častá únava mě chvílemi dostávaly na kolena. Nestěžovala jsem si, věděla jsem, že to bude stát zato. Nebudu lhát, měla jsem jisté obavy, že i druhé dítě bude nějakým způsobem postižené. Narodila se nám ale zcela zdravá Lucinka. Pája ji přijal skvěle.

Rád ji hladil a pořád seděl u ní. Ten pohled nás s Kamilem vždy skoro rozplakal. První dva roky byly trochu náročnější, protože na Pavlíka přišlo období vzdoru. Velmi často vyžadoval celodenní pozornost, což s miminkem nebylo úplně snadné. I toto období jsme s Kamilem zvládli a užívali si děti plnými doušky.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (31): Kvůli synově diagnóze se nám rozpadá rodina. Přitom by se to dalo zvládnout

Rozhodli jsme se risknout třetí dítě

Po nějaké době jsme zatoužili po třetím dítěti. Tehdy mi bylo třicet pět let. Moje lékařka mě obdivovala, že mám ještě chuť do toho jít. V tomto věku se riziko nějaké vady mnohonásobně zvyšovalo. Opět jsme se nenechali odradit a těšili se na třetího potomka. Bohužel po narození Elišky přišla studená sprcha.

Přišla na svět s celkovým levostranný rozštěpem obličeje. Měla zasažený ret, čelist i patro. Čtyři dny po porodu musela na operaci. Všechno šlo tak rychle, že jsem neměla čas přemýšlet. Dodnes má Eliška jistá omezení, které jí ale nebrání vést plnohodnotný život. I když věci dopadly jinak, než jsme si na začátku představovali, nelitujeme. Jsou to veselé bytosti, které milujeme nade všechno na světě.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (28): Mělo se nám narodit postižené dítě a manžel mě těsně před porodem opustil. Nakonec se stal zázrak

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.