Když se Dalibor seznámil s Veronikou, velmi mu imponovalo, jak je rázná a má dobrou vyřídilku. Jenže to, co bylo na začátku vztahu přitažlivé, se po letech změnilo v každodenní boj o to, kdo je doma chlap. Dalibor z toho byl velmi zoufalý. Co se nakonec muselo stát, aby se to změnilo?
S Veronikou jsme se seznámili ve vlaku. Pohádala se tam s jednou paní a já se do toho vložil. Slovo dalo slovo a začali jsme spolu randit. Dnes je to osm let, co jsme spolu. Vždycky byla taková rázná. Líbilo se mi to, protože z ní lidé měli respekt. S každým byla rychle hotová.
K ničemu mě nepustila
Nebylo nic, co by si nedokázala vyřešit. Když jí například neuznali reklamaci bot, rozjela se do obchodu a se svoji ostrou mluvou problém vyřešila za pět minut. Ve dveřích ještě dostala poukaz na nové boty. Tak to bylo se vším. Já jsem nemusel snad nikdy nic řešit. Po třech letech našeho vztahu jsem Verču požádal o ruku. Svatba byla skromnějšího rázu, protože ona přeci není žádná princezna. Do té doby byla její průrazná povaha ještě snesitelná. Po svatbě se to ale ještě zhoršilo.
Všechno zařizovala výhradně Veronika. Něco v autě bouchalo, ona šla, otevřela kapotu, vymyslela, co to bude. Jela do servisu a mechanikovi nadiktovala, co to je. Někdy jí to vyšlo, jindy se mýlila.
Na jedné rodině oslavě mě tchán požádal, jestli bych mu pomohl druhý den nařezat dřevo. Než jsem se nadechl, abych odpověděl, Veronika byla rychlejší. Řekla, že mu pomůže ona, protože já jsem levák. Rodina se začala smát, ale mně to příjemné nebylo. Já jsem chlap! To je práce pro chlapa, říkal jsem si v duchu. Nahlas jsem neřekl nic.
Poslední záchrana
Druhý den držela pilu v ruce Veronika, já loupal brambory. Přišel ke mně její bratr Luděk. Narovinu mi řekl, že musím jeho sestru zkrotit, nebo ze mě udělá neschopného chlapa. Musím rychle, než bude pozdě. Poradil mi, jak na to. Dostal jsem novou dávku naděje, že to není ještě ztracené.
Doma jsem začal aplikovat věty typu: ,,Nech to, já jsem chlap, já to udělám, ty uvař.“ Zprvu to moc nefungovalo. Šlo o to, abych náš vztah vrátil do rovnováhy. Model, který funguje už po staletí. Žena je doma u plotny a muž zajistí finance a obživu. Byl to každodenní boj, protože velmi rychle pochopila, o co mi jde.
Je to šílené, ale jediné, co mě zachránilo, bylo její těhotenství. Na miminko jsem se samozřejmě těšil. Stejnou radost jsem měl z toho, že je Veronice zle a není schopna velkých úkolů. Doktor jí doporučil, aby zůstala doma na rizikovém těhotenství. Já konečně převzal kormidlo naší domácnosti.
Nestačila se divit, jak jsem šikovný a pracovitý. Nakonec si ještě libovala v tom, že je super mít doma skutečného chlapa. Ona tím pádem muže jen ležet a odpočívat.
Doufám, že to tak zůstane i po narození miminka. Jinak jsem ztracen.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.