Darek (33): Spatřil jsem tátu, jak sedí pod svou oblíbenou jabloní. Díky tomu vím, že nás nikdy neopustil

Nikdy jsem si nepřipouštěl, že by mohly existovat duše zemřelých. Začal jsem si to přát až v době, kdy mi umřel táta. Pár měsíců po jeho smrti se stalo něco, co mě přesvědčilo, že duše mrtvých existují a nikam neodcházejí.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (45): Zesnulý táta našel způsob, jak nás dát s mamkou zase dohromady

Po tátově smrti panoval v domě smutek

Táta sice neumřel za žádných tragických událostí, nebo při těžké nemoci. Byl zkrátka starý. Umřel ve věku osmdesáti let. A ještě ke všemu doma, což bylo jeho největší přání. V domě, kde jsem s našima vyrůstal, žiji dodnes. Je to obrovský barák tak pro tři rodiny. Mám zde vše, co potřebuji. A navíc je tu mamka.

Po otcově smrti jsem věděl, že nechci, aby zůstávala sama. Oni dva se milovali a otcův odchod ji ranil. Stejně tak naše psy, kteří byli otcovými miláčky. Vždycky s nimi sedával pod velikou jabloní, kterou máme na zahradě. Po jeho smrti jsem si na to místo nedokázal sednout. Bylo to příliš živé a bolestivé.

I psi se chovali jinak. Byli pořád někde zalezlí a spali. Radost z jejich očí vymizela. Už je nebavilo lítání na zahradě, nebo sbírání popadaných jablek. Jako kdyby s tátou odešel i kus z nich. V domě panoval smutek a žal. Pořád jsem přemýšlel nad tím, jak nás z toho dostat. Mamka tvrdila, že to chce zkrátka jen čas. To je všemocný lék, slibovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (27): Můj děda se mnou komunikuje i po smrti. Jednou mi to zachránilo život

Táta seděl na své lavičce pod stromem i po smrti

A pak se stalo něco, co nás všechny probralo ze smutku. Bylo to tři měsíce po otcově smrti. Psi mě ráno natěšeně vítali v kuchyni. Všichni tři vrtěli ocásky a pořád na mě pobafávali. „Co vám je?" divil jsem se. Byl to nezvyk vidět je zase tak veselé. Marvin si stoupnul na zadní nohy a těma předníma se snažil otevřít dveře ven.

„Tak já vás pustím," řekl jsem jim a vzal za kliku. Vyletěli jako rakety a mazali k jabloni. Když jsem se zaposlouchal do jejich štěkotu, něco jsem v něm cítil. „Štěkají, jako když vítají tátu," pronesl jsem tiše. Nedalo mi to a šel jsem se za nimi podívat. Když jsem vyšel před dům a podíval se k jabloni, nevěřil jsem vlastním očím.

Táta seděl na své lavičce pod jabloní a drbal naše psy. Pootočil se ke mně a zamával, jako když žil. Gestem ruky ukázal, abych šel k němu. Položil jsem hrníček s kávou a nevěřícně šel k němu. Za zády jsem slyšel mamku, jak volá tátovo jméno. Rozeběhla se ze dveří tak rychle, že byla u něj dřív než já.

Mohlo by Vás zajímat:

Luděk (21): Babička se nám zjevila v podivné mlze. Díky tomu jsme jí stihli zachránit život

Tátova duše je pořád s námi

Doběhl jsem za nimi. Táta vypadal jako z páry. S mamkou jsme ho chtěli obejmout, ale sáhli jsme do prázdna. Nicméně při pohledu do jeho tváře jsem zase cítil ten hřejivý pocit na srdci. Mamka radostí plakala, psi štěkali a já? Já jsem si užíval ten moment, že vidím svého tátu. Byl to velmi silný okamžik. Obešel se beze slov, ale řekl mnoho.

Ukázal nám, že duše našeho taťky je pořád s námi. Už je to rok a půl. A i když k dalšímu setkání zatím nedošlo, my se zase radujeme. Psi se chovají jako před tátovou smrtí. Každé ráno štěkají vesele u jabloně a já vím, že ten táta tam někde prostě je.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (48): Teta mi darovala šperk, který mě měl chránit. Bohužel jsem ho ztratila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.