Evelína posledních dvacet let nemluvila s mladší sestrou Miladou. Kdysi jí řekla, že už ji nechce nikdy vidět, a odletěla do USA, kde chtěla začít s čistým štítem. Až smutná událost v podobě maminčiny smrti ji dala se sestrou znovu dohromady.
Před více než dvaceti lety jsem se rozkmotřila se svojí o dva roky mladší sestrou Miladou. Poté jsem se odstěhovala do Států a celá léta ji neviděla. Když mi přišlo oznámení, že naše maminka zemřela, ranilo mě to, ale na pohřeb jsem přiletět nemohla. Možná jsem ani nechtěla, protože bych se musela vidět s Miladou, což jsem odmítala.
Řekla jsem sestře, že ji nenávidím
Mezi námi vždycky panovala nevraživost. Já na Miladu ve všem žárlila. Měla jsem pocit, že ji mají doma raději než mě. Na co si ukázala, to měla. Já si musela všechno vydřít sama. Přišla jsem si méněcenná. Když jsme se naposledy pohádaly, řekla jsem sestře, že ji do smrti nechci vidět. Dokonce jsem bez obalu prohlásila, že ji nenávidím.
Pamatuji si, jak brečela a prosila mě, abych s ní mluvila. Mě to nezajímalo. Proklínala jsem ji. Sama nevím, kde se ve mně tehdy vzalo tolik zloby. Když jsme s přítelem dostali možnost odletět do Ameriky, brala jsem to jako šanci začít někde znovu. Maminka z toho byla velmi smutná. ,,Neměla bys odjíždět a nechat tu po sobě tolik nenávisti,“ brečela na letišti.
,,Takhle to bude lepší, mami,“ chlácholila jsem ji. V Americe žijeme dodnes. Jsem tu spokojená. Začala jsem s čistým štítem. Nikdo mě tu neporovnává s Miládkou a jejími úspěchy. Mamce jsem často volala, dokonce se za námi byla i několikrát podívat. Když to šlo, letěla jsem za ní já, protože mi chyběla.
Mamka po smrti vyslovila poslední přání
Poslední tři roky jsem se do Čech bohužel nedostala. S mamkou jsme si alespoň volaly. Jen zněla jinak. Smutně a bez života. ,,Mami, je všechno v pořádku?“ ptala jsem se často. ,,Jsem v pohodě. Jen mě trápí jedna věc. Moc bych si přála, abyste se se sestrou usmířily, než odejdu,“ pronesla. ,,Kam odejdeš? O čem to mluvíš?“ znejistěla jsem.
,,Umírám a moc času mi nezbývá,“ sdělila mi. Nic víc mi k tomu neřekla. Když mi o pár týdnů později přišlo oznámení, že mamka zemřela, byla jsem v šoku. Navíc jsem nezvládla přiletět ani na pohřeb. Představa, že vidím Miladu, mě štvala. V den mamčina pohřbu jsem doma zapálila svíčku a myslela na ni.
Seděla jsem v obýváku a plakala. ,,Budeš mi chybět, mami. Mám tě moc ráda. Děkuju za všechno,“ pronášela jsem. ,,Já tebe taky, dcerunko moje. Mám ještě jedno přání, než překročím na druhý břeh,“ ozvalo se pokojem. ,,Mami?“ stoupla jsem si a rozhlížela se. ,,Co mám udělat?“ reagovala jsem.
Po dvaceti letech jsme se usmířily
,,Usmiřte se s Miladou. Je to hodná holka. Vždycky chtěla být jako ty. Jsi její vzor. Moc tě prosím,“ zaznělo. ,,Nikdy!“ bouchla jsem do stolu. ,,Je to moje poslední přání,“ ozvalo se a plamen svíčky začal zuřivě plápolat. Vzteky jsem ji sfoukla a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. ,,Buď ze samé ztráty blouzním, nebo to byla vážně mamka,“ mumlala jsem.
Přes noc se mi to rozleželo v hlavě. Druhý den jsem zavolala Miladě. Ani neskrývala radost nad tím, že jí volám. Doslova brečela štěstím. Jakmile to šlo, odletěla jsem za ní. Společně jsme zašly za mamkou a rozloučily se. Sice už nemohu nahnat ztracené roky, po které jsem se na sestru zlobila, ale mohu usínat s pocitem, že jsem mamce splnila poslední přání. S Miladou jsme jako kamarádky, které k sobě znovu nalezly cestu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.