Hanka (23): Vždy jsem věřila v nadpřirozené síly. Nedávný zážitek ale předčil i mé nejdivočejší představy

I když je to už tři čtvrtě roku, ten pocit si v sobě ponesu ještě dlouho. Někde ve skrytu duše jsem vždycky věřila v nadpřirozeno. Ať už v anděly, či posmrtný život. Nikdy jsem to s nikým neřešila, protože názory lidí na toto téma se značně liší. Tak svůj příběh napíšu alespoň vám.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (29): Zbloudilá duše nešťastného psa byla součástí předělaného domečku

Vzbudil mě divný pocit

Stalo se to loni na Štědrý den. K večeru jsem se cítila nezvykle unavená. Tím, že jsem sama a nemám ani přítele, Vánoce nijak zvlášť neprožívám. Nemám stromeček ani nesmažím řízky. Četla jsem si tedy v křesle knížku a kolem sedmé jsem nad ní usnula. Probudila jsem se půl hodiny před půlnocí.

Jediné, co jsem měla v plánu, bylo dát si sprchu a vyčistit si zuby. Poté jsem se vrátila do pokoje, vzala do ruky knížku a opět si četla. Znovu mě ale přemohla únava, takže jsem to nakonec vzdala. Zhasla jsem lampičku a šla spát. Usnula jsem během chvilky.

Probudil mě podivný pocit, jako by mi někdo seděl obkročmo na břiše. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Po únavě rázem nebylo ani stopy. Cítila jsem, jak mě něco tlačí do matrace. Absolutně jsem se nemohla pohnout. Nešlo mi ani otevřít oči nebo promluvit.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Zbloudilá duše potřebovala moji pomoc

Tím, že věřím v posmrtný život, se probudila moje vnitřní intuice. Poznala jsem, že se bude jednat o zbloudilou duši. Nešel z ní strach ani zlost. Přestože jsem byla zcela znehybněná, podařilo se mi alespoň promluvit. Pronesla jsem přátelským tónem: ,,Okamžitě odejdi! V tomto domě jsem pánem já! Pouze já budu rozhodovat, kdo za mnou může přijít.“

Vzápětí se mi podařilo otevřít oči. Přímo nade mnou poletoval oblak černé mlhy. Byla tak hustá, že skrz ni nebylo nic vidět. Zmocnil se mě pocit, že jí musím nějak pomoci. V první řadě jsem se musela uvolnit, abych se vůbec mohla pohnout.

Trvalo to několik minut, než jsem mohla vstát z postele. ,,Pomůžu ti se odsud dostat. Musíš mě ale nechat dělat, co je třeba,“ promluvila jsem. Vlastním velké zrcadlo. Kolem něj jsem rozestavila svíčky a zapálila je. Usedla jsem před něj a pořád dokola opakovala: ,,Prosím, vysvoboďme tuto duši, která si přeje najít klid.“ Měla jsem zavřené oči a hluboce se soustředila.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuše (54): V dešti jsme zastavili podivnému stopaři. Víc než jeho zápach nás vyděsilo to, co se stalo potom

Pomohla jsem jí na druhý břeh

Nic kouzelného se nestalo, možná jen to, že se na zrcadle v jednu chvíli objevil menší černý flek. Působilo to, jako by skrze tu skvrnu duše odešla. Pozorovala jsem, jak černá mlha mizí v zrcadle. Postupně zhasly všechny svíčky. Považovala jsem to za znamení, že duše je tam, kde má být.

Ulehla jsem znovu do postele a usnula. Následující noc už byl klid. Upřímně, ani jsem nepátrala po tom, kdo by to mohl být. Stačí mi to, že si vybral právě mě a že jsem mohla jeho duši pomoci přejít na druhý břeh. Někdy se totiž stane, že jsou duše s pozemským životem natolik spoutané, že nedokážou samy odejít.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (45): Po tragickém porodu se stalo něco zvláštního. Kdosi si přišel pro duše dvojčat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.