Hedvika (39): Přežila jsem svoje děti. Je náhodou, nebo záměrem, že se mi narodí znovu dvojčata?

Můj příběh je velmi smutný. Při dopravní nehodě nám zemřely obě naše holčičky. Byla to šestiletá dvojčata. V ten osudný den je hlídala moje matka. Jak to přesně bylo, už neví ani ona sama. Neposlechly ji u silnice a bez rozhlídnutí vletěly ruku v ruce do silnice, kde projíždělo auto vysokou rychlostí.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (31): Toužila jsem po holčičce, když mi po porodu dali do ruky miminko, nechtěla jsem ho

Nicotný život

V den, kdy zemřely, jsem chtěla umřít také. Byla ve mne a vlastně i dnes je taková vnitřní bolest, která už nikdy nepřebolí. Moje matka se z toho zhroutila a skončila v ústavu. Chtěla jsem jí dát vše za vinu, ale holky mi to nevrátí. Já sama jsem musela docházet do poradny, manžel Tomáš si se mnou nevěděl rady.

Matka mi velmi chyběla, ale stále jsem neměla dost síly na to, abych se jí podívala do tváře. Nebyla jsem si jistá sama se sebou, že se ovládnu. Stále jsem si kladla otázky typu, co by bylo, kdybych je ten den měla u sebe.

Vždycky jsem skončila u stejného závěru. Je to moje chyba, co se stalo. Dlouho jsem ani nedokázala vejít do jejich pokojíčku. Bolest byla tak veliká, že mě celou zaplnila. Bylo pro mě trestem každé nové ráno. Neviděla jsem žádný důvod, proč bych měla cokoliv dělat. Bez mých holek život smysl prostě nedával.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (19): Po smrti dědečka jsme našly s matkou na půdě starý kalendář, nebyl tak zcela obyčejný

Nový začátek

Po roce, kdy jsem docházela do poradny a brala léky na deprese, se zdálo, že v sobě začínám nacházet částečné smíření. Přišla i chuť začít znovu trochu žít. Můj psychiatr mi doporučil, abych navštívila svoji matku. Musela jsem se posunout dál a matka k tomu dalšímu kroku patřila.

Byla stále v ústavu, ale blížil se den, kdy ji měli propustit. Nebylo to snadné shledání. Žádná zlost se ale ve mně neprobudila, pouze smutek a úzkost. V objetí a velikým zármutkem jsme seděly na posteli. Když konečně promluvila, řekla: ,,Ani nevíš, jak mě to mrzí. V životě si to neodpustím. Denně se modlím, aby se stal nějaký zázrak.“

Já jen lehce kývala hlavou. Matka mě potřebovala stejně jako já ji. Když matku propustili, ještě více jsme se na sebe upnuly. Já začala postupně vysazovat léky. Nechtěla jsem je brát déle, než bylo nutné. Tomáš byl za to rád. On je ten typ, který se s tím vypořádal po svém, je to vnitřní bojovník.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (35): Dcera si vybrala své jméno ještě dřív, než se narodila

Stal se zázrak

Tomáš dělal všechno proto, abychom v rámci svých bolestí začali zase normálně fungovat. Náš sexuální život začal zase kvést. Nebýt jeho, netuším, v jakém stavu bych dnes vlastně byla. Co jsem ale nečekala, bylo těhotenství. Vynechala mi menstruace. Šla jsem k lékaři a on mi těhotenství potvrdil.

Co byl ještě větší šok, bylo, že čekáme dvojčata. Holčičky. Nepřijde mi to jako náhoda, dvakrát po sobě přirozenou cestou počít dvojčata. Když jsem to sdělila matce, nebyla překvapená. Jen řekla: ,,Tak přece jen se stal zázrak a moje prosby k andělům nebyly marné.“ Nejkrásnějším dárkem k mým třicátým narozeninám bude porod dvojčat. Za měsíc slavím čtyřicítku a budu rodit. Je to vážně jen náhoda?

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (29): Zemřel mi otec. I když si na mě lidé ukazují prstem, nedokážu se ho vzdát

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.