Honza má se svou ženou tři děti a do dalšího se mu už nechtělo. Jí ale chybělo starat se o miminko a když si jednou objednala panenku, která vypadá jako živá, Honza znejistěl. Netušil, že to bude až tak zlé.
S Petrou (38) máme tři děti a upřímně, je to maximum, co jsem chtěl. Své děti miluji, ale jsem rád, že už jsou velké a dá se s nimi normálně bavit.
Prý by ještě chtěla miminko
Petra ovšem není stejného názoru. Prý si s ní děti nepovídají a myslí si, že jsme trapní. „Nechtějí se mnou trávit čas a ty jsi pořád v práci,“ vyčítala mi. Je pravda, že Lucka (18) je už trochu jinde. David (15) se věnuje učení a Terezka (10) má svůj svět.
„Chtěla bych ještě miminko,“ prohlásila jednou večer Petra. Z té představy jsem se úplně orosil. Mít tři děti je fajn, i když s námi netráví tolik času jako dřív. Ale vždycky se aspoň na chvíli sejdeme u stolu a povídáme si. Smějeme se, někdy se i hádáme, ale to k tomu patří.
To, co jsem zahlédl, mě šokovalo
Na miminko si už přijdu starý, mám rád svůj klid. Děti se obslouží samy, a to je právě to, co se Petře nelíbí. „Nikdo mě nepotřebuje,“ stěžovala si. Zatáhl jsem ji k sobě do postele a zašeptal, že já ji rozhodně potřebuju, ale neměla náladu na dovádění.
Asi za deset dní seděla na gauči a něco vedle ní leželo. Šel jsem se podívat blíž a to, co jsem zahlédl, mi vyrazilo dech. V dece bylo zabalené miminko a já měl málem infarkt, že ho někde ukradla.
Tvrdila mi, že panenka je pro dceru
Petra mě ale vyvedla z omylu, panenka byla totiž umělá. Šokovalo mě, že vypadá jako živá. Petra říkala, že ji koupila pro Terezku, ale ta ji prý nechce. Ponoukal jsem ji, ať panenku vrátí, ale kroutila hlavou, že ne. Tušil jsem, že za tím bude něco víc.
Pořád se na to mimino dívala, dokonce ho chvíli chovala na hrudi. Přišlo mi to absurdní, ale říkal jsem si, že dokud tím nikomu neubližuje, tak to nebudu řešit.
Pokoj pro hosty předělala na dětský pokojík
Jenže ona se úplně zbláznila. Předělala pokoj pro hosty na dětský pokojík, vytáhla starou postýlku i kočárek po Tereze a všude navršila plyšáky. Dokonce někde našla i kojenecké oblečení, které jsem ani nevěděl, že máme. Petra pořád tvrdila, že to je pro Terezku, přitom tu pokojík vůbec nezajímal. Když jsem se ptal Lucky, jestli není máma divná, prohlásila, že naopak. „Pořád se teď usmívá,“ libovala si.
Jednou jsem cestou z práce načapal Petru, jak jede po ulici s kočárkem. Začal jsem křičet, že je šílená a mohli by ji vidět sousedé, a ona mě tišila, přičemž pohupovala kočárkem. „Koho proboha uspáváš? Vždyť je tam panenka!“ vyváděl jsem. Ona to ale nechápala. Myslím si, že je už jen krůček od toho, aby ostatním tvrdila, že miminko je její.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.