Hubert (34): Přijal jsem výzvu a navštívil les hrůzy. Na vlastní kůži jsem pocítil podivné věci

Nebojím se žádné výzvy a pro strach mám uděláno. Když mě nedávno kamarád Ondřej (35) vyprovokoval k misi na Hoia-Baciu v Rumunsku, bylo jasné, že se toho musím zhostit. Dnes už si to nemyslím. Nejraději bych na to místo hrůzy nikdy nejel.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (29): Z výletu k propasti Macocha si odvážím nevšední zážitek. Potkala jsem tam ducha malého chlapce

Vydali jsme se do lesa Hoia-Baciu

Les s názvem Hoia-Baciu je známý také pod jménem les hrůzy. Koluje o něm nespočet povídaček. Říká se třeba že kdo do lesa vstoupí, už z něj nikdy nevyjde. A pokud ano, hrůzy, které v něm zažil, si nese celý život. Když mi to Ondra popisoval, cukaly mi koutky. Přišlo mi to víc než vtipné. Musel jsem to místo nutně vidět.

Ondra se rozhodl, že mi bude dělat společnost. Tvrdil, že není rozumné, aby se člověk na takové místo vydával sám. On totiž těm zvěstem věřil. Sbalil jsem si výbavu a plný očekávání jsem se vydal do víru dalšího dobrodružství. Když jsme dorazili k lesu, skutečně jsem měl divný pocit. Najevo jsem to však nedal, Ondra by z toho totiž měl radost.

Bylo v plánu, že se lesem projdeme. A pokud nás nesežere nějaké strašidlo, tak tam i přenocujeme. Ondra svůj strach neskrýval. „Je to ještě děsivější místo, než jsem si myslel," pronesl do podivného ticha. Musel jsem mu dát za pravdu. Les působil ponuře a podivně šustěl. Vytáhl jsem z batohu fotoaparát, abych si udělal pár fotografií.

Mohlo by Vás zajímat:

Honza (27): Otec si chtěl dokázat, že děsivým povídačkám o Boubíně nevěří. Dnes toho lituje

V prokletém lese jsem se cítil velmi špatně

Na první pohled nebylo co fotit. Les byl v mlhavém oparu, který ve mně po chvíli vzbudil pocit nevolnosti. Udělal jsem první fotografii stromu a hned jsem se pozvracel. „Vidíš? Já ti to říkal. Nejsou to žádné pověry," děsil se Ondra. Na chvíli jsme se posadili a já se cítil divně. Skličoval mě pocit úzkosti a marnosti.

Jak jsme v tom tichu seděli a vnímali lesní život, ozval se hrozivý smích. S Ondřejem jsme se na sebe vystrašeně podívali. „Měli bychom raději jít," navrhnul. „Nikdy! Nejel jsem takovou dálku, abych to teď zabalil," namítl jsem a znovu se zvedl. Sotva jsem si stoupnul, pocítil jsem v nohou hroznou slabost. Přirovnal bych to k pocitu, jako když stojíte v husté bažině a postupně se potápíte.

Ondra byl na smrt vyděšený. „Chci toho vidět víc," prosil jsem ho, abychom pokračovali. Držel se mě za ruku jako malý kluk. Procházeli jsme mezi stromy a pořád se otáčeli kolem sebe. Slyšeli jsme smích, který patřil bůhví komu. Na jednom místě Ondra nemohl dýchat. Došlo mi, že je na čase přestat si hrát na hrdinu a zmizet.

Mohlo by Vás zajímat:

Gábina (28): Na tu návštěvu Terezína nikdy nezapomenu. To, co jsem tam viděla, mám dodnes před očima

Poprvé v životě jsem se bál o svůj život

Narychlo jsem pořídil pár fotografii a vydali jsme se na cestu zpět. Docela dlouho jsme se točili v kruhu. Nemohli jsme se z lesa dostat. Stmívalo se a v už tak dost ponurém lese to byl problém. Ondra ani nemluvil a já si nahlas přiznal, že mám strach. Vzal jsem ho na ramena a utíkal z lesa pryč.

Když jsme byli v bezpečí, oba jsme těžce vydechovali. „Tak co, pořád tomu nevěříš?" zeptal se mě. „Věřím," přiznal jsem se. „Nikdy v životě mi snad nebylo hůř," prohlížel jsem si svoje poškrábané ruce. „Od čeho to je?" divil jsem se. Ondra jen ukázal prstem na les. Když jsme se pak dívali na fotografie z lesa, na některých byly postavy, které zcela jistě nebyly z masa a kostí. Bylo to poprvé v životě, co jsem se vážně bál o svůj život. Tentokrát chuť přežít zvítězila nad mojí zvědavostí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (39): Na zámku Lednice jsem viděla něco znepokojivého. S bráchou tomu chceme přijít na kloub

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.