Jáchym (35): Kvůli cukrovce jsem přišel o nohu. Teď se bojím chodit mezi lidi

Jako diabetik jsem si zvykl na omezení, která přináší můj zdravotní stav. Horší ale bylo, když se u mě objevila takzvaná diabetická noha. Začalo to docela nenápadně, nejdřív se mi nehojila malá ranka na noze, pak jsem v končetině ztratil cit...

Mohlo by Vás zajímat:

Melánie (27): Zamilovala jsem do muže, který je na vozíku. Jenže on mým citům nevěří

Přišel jsem o nohu

Lékaři mi amputovali jeden prst, pak další, ale protože prokrvování nohy pořád zlobilo, přišel jsem o chodidlo. Zbyl mi jenom členek. Lékaři v nemocnici byli fantastičtí a hodně mi to ulehčili, ale nakonec jsem to stejně byl já, kdo nesl tíhu zákroku.

Jen těžko se mi přijímal fakt, že mi chybí kus nohy. Musel jsem se naučit chodit. A vlastně ještě pořád se to učím, protože teď mám úplně jinak těžiště. A občas možná lidem připadá, že jsem pil, protože jsem s rovnováhou na štíru. Musím říct, že i když jsem někdy měl chuť pořádně se ožrat, už několik let nepiju.

Dostal jsem protézu, která vypadá jako skutečná noha, ale stejně to nakonec poznáte. A právě to je kámen úrazu. Mám pocit, že lidé ví, že je něco jinak. Jednoho dne bylo v baráku dusno k nevydržení, takže jsem se vybral na koupák, sedl si k plotu pod stromy a natáhl nohy. Kolem si hrály děti a ve stínu bylo fajn. Na chvíli jsem zapomněl na své trable...

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (50): Manžel je po operaci kolene líný jako prase. Štve mě, že už spolu nikam nechodíme

Zažil jsem nepříjemnou situaci

Chvíli jsem si četl knížku, když se ke mně dokutálel míč. Zvedl jsem pohled a viděl děti, které čekaly, až jim ho kopnu zpátky. Nenapadlo mě, že to s protézou zvorám. Předvedl jsem podivný pohyb nohou a míč jsem sice trefil, ale šel úplně jinam.

Děti na mně koukaly jako na blázna. Omluvně jsem se na ně usmál. Odběhly za míčem a já zůstal jako opařený. Měl jsem pocit, že se všichni koukají jenom na mě a ukazují si na mou nohu. Srdce mi bušilo a zatočila se mi hlava. Zavřel jsem oči a začal zhluboka dýchat.

To mi pomohlo uklidnit se. Ale stejně jsem se necítil dobře. Jakmile jsem sebral odvahu, popadl jsem své věci a odkulhal domů. Pocitu, že se na mě všichni koukají, jsem se nezbavil. Doma jsem se rozplakal. Poprvé od doby, kdy mi řekli, že přijdu o nohu...

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (28): Když přítel skončil na vozíku, stal se z něj nesnesitelný mrzout. Zvažuji, zda nebude lepší odejít

Mám strach jít mezi lidi

Nemohu si pomoct, ale cítím se odstrčený. Sedím doma, zavřený ve svém světě plném zoufalství. Už ani nevím, kdy jsem se naposledy něčemu zasmál. Vím, že bych se neměl stydět za to, co se mi stalo. Měl bych bojovat a najít způsob, jak žít plnohodnotný život. Ale po té epizodě na koupališti vůbec nemám sílu jít mezi lidi. Bojím se, že se na mě všichni budou koukat.

Má deprese se stupňovala a postupně jsem začal omezovat kontakt s okolím. Už jsem si netroufl vycházet ven, jídlo si raději objednávám. Hrozně to leze do peněz, ale na nic jiného si zkrátka netroufám. Táta se to snaží zlomit a každý den mě tahá na procházku. Jednou už jsem stál v předsíni a byl rozhodnutý jít ven, ale nezvládl jsem to. Vím, že pokud to teď nezlomím, můžu dopadnout špatně. Tak mi držte palce.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (41): Když jsem skončila na vozíku, chtěla jsem umřít. Pobyt v lázních mi ale změnil život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.